Jean Guillaume Bart

1982 – nastoupil na l´Ecole de danse de l´Opera v Paříži

1988 – jako šestnáctiletý je angažován do souboru baletu při pařížské Opeře

1989 – tančí první sólové věci v Divertimentu no. 15, pas de deus z Louskáčka

1995 – držitel ocenění „Prix du Cercle Carpeaux“

1996 – držitel ocenění  „Prix du public“ (které uděluje Association pour le Rayonnement de l´Opéra de Paris)

2000, 5. ledna – získává po představení Spící krasavice v choreografii Rudolfa Nurejeva, kde tančil roli prince Desiré, titul „Étoile“.

Baryšnikov Michail - nar. 28.01.1948,  Riga, Lotyšsko, Sovětský svaz

Jeden z nejlepších baletních a tanečních  uměleců naší doby Michail Nikolajevič Baryšnikov je rodilý Lotyš. Narodil se v bývalém Sovětském svazu v Rize. Balet studoval ve vyhlášeném Vachtangově učilišti v Leningradu. Po ukončení studií byl 5 let členem Kirovova baletu v současném Petěrburgu. Podařilo se mu v roce 1974 emigrovat. Nejdříve působil v Kanadě, ale rozhodl se pro baletní scény na divadelních jevištích v USA, kde se dál věnoval své baletní kariéře.

Od roku 1974-1978 působil v baletním souboru American Ballet Theatre, a od roku 1978-1979 vystupoval s New York City Ballet. V roce 1982 byl jmenován do funkce uměleckého ředitele American Ballet Theatre. Baryšnikov spoluvytvářel specializované televizní programy ,  jako byly Baryshnikov at the White House (1979) nebo Baryshnikov on Broadwayi (1980), které vysílala i naše ČT, a Dance in America: Baryshnikov Dances Balanchine (1989). Ty všechny mu vynesly zaslouženě cenu Emmy.

Ve filmu se ovšem objevoval jen velmi málo, a když už, tak jedině v rolích, které spojovaly herecké nároky s uměním tanečním. Zaujal diváky hned svou první filmovou rolí ruského baletního umělce Jurije Kopejkina. Za ztvárnění této vysoce náročné role v psychologickém dramatu z baletního zákulisí Nový začátek byl v roce 1977 nominován na Oscara.

Největší úspěch a popularitu ovšem zaznamenal v politickém thrilleru Bílé noci, natočeném v roce 1985 v režii Tailora Hackforda. Hrál zde ruského emigranta - tanečníka Kolju -, který je po neplánovaném přistání letadla, kterým letěl na uměleckého turné do Japonska, přinucen vystoupit na půdu SSSR, a je při tom zatčen KGB, a donucen vrátit se na bývalou baletní scénu. Zde se setkává se svou dávnou láskou, baletkou Galinou (Helen Mirren), ale i s americkým stepařem (hraje jej George Hines), který na rozdíl od něj emigroval z politických důvodů do Ruska. V tomto filmu hrála i Isabella Rosselini, manželku černého stepaře Darju.

Na podzim v roce 1996 hostoval Baryšnikov ve dvou sólových představeních v pražském Národním divadle. Z tohoto vystoupení i jeho návštěvy byl natočen televizní dokument Vášně a Baryšnikov (režíroval jej Ivan Pokorný). Z jeho druhého pražského představení v prosinci 1999 ve Státní opeře Praha byl natočen dokument Legenda o Mischovi (v režii Pavly Slancové a Petra Jančárka). Jeho životní partnerkou byla herečka Jessica Langeová, se kterou má dceru Alexandru - Šuru.

Zdroj: http://www.csfd.cz/herec/2117-barysnikov-michail/

Julio Bocca - narozen 6. května 1967 v Argentině.(Munro - předměstí bueno Aires).

Ve čtyřech letech začal navštěvovat hodiny baletu a v semi letech nastoupil do Národní taneční školy a o rok později přešel na školu působící při Teatro Colón..

V roce 1981 se stal členem Komorního baletu divadla Colón a o rok později z něj byl již sólista.

VV roce 1985 ve svých 18. letech získal zlatou medaili na Baletní soutěži v Moskvě a byl pozván Michailem Baryšnikovem do American Ballet Theatre.                                            

Další ceny: 1986 - Primus Inter Pares v Buenos Aires

                     1987 - Tanečník roku 1987 , vyhlašovatel  New York Times

                     1990 - Gino Tanni Award, Řím

                      1990 -Nejlepší klasický tanečník, Barcelona

                      1991 - Cena Leonida Miasina , Itálie

                      1992 - Cena Benois , vyhlašovatel Mezinárodní choreografická asociace, Moskva

                      1999 - Cena Platinum nejlepšímu mužskému tanečníkovi, vyhlašovatel Konex Foundation, buenos Aires

V roce 1990 si splnil svůj sen a založil vlastní soubor  Ballet Argentino, jehož je uměleckým ředitelem.

Flemming Flindt - Přední dánský tanečník a choreograf .

Jeho choreografickým debutem se v roce 1963 stalo dílo Lekce (The Lesson), jež vypráví příběh hrůzu vzbuzujícího baletního učitele, který zavraždí svou žačku. Tento balet, jenž byl adaptací E. Ionescovy hry La Leçon, byl zprvu uveden jako televizní inscenace, o rok později již jako jevištní představení.

Flemming Flindt se narodil 30. června roku 1936 v dánské Kodani. Vystudoval na Královské dánské baletní škole a škole tance při pařížské Opeře. Po studiích byl přijat do Královského dánského baletu, kde se v roce 1955 ve věku pouhých 18 let stal sólistou. Flindt jako jeden z nejlepších klasických tanečníků své generace hostoval se zahraničními soubory jako například s Royal Ballet, London Festival Ballet a Ballet Rambert téměř po celém světě.
V roce 1961 byl jmenován “danseur étoile” (nejvyšší možný post, kterého může tanečník dosáhnout v pařížské Opeře). Na svůj další talent, a sice že umí být i velice nadaným choregorafem, upozornil veřejnost již zmíněným debutem Lekce (The Lesson) z roku 1963. Ačkoli byl původně vytvořen pro dánskou televizi, záhy si získal své místo na jevišti a příznivce po celém světě.
V letech 1966 až 1978 pracoval v Královském dánském baletu jako umělecký ředitel. Pro soubor vytvořil několik baletů, jako například: Miraculous Mandarin (1967) či Triumf smrti (1971), jenž byl opět adaptací jedné z Ionescových her, tentokrát Jeu de Massacre.
V roce 1978 rezignoval na svůj post uměleckého ředitele a vytvoři vlastní soubor. Prvním společným představením bylo dílo Salome, které mělo premiéru v listopadu 1978 a v němž účinkoval Flindt spolu se svou ženou Vivi, která se zde objevila nahá. Nahota ve Flindtově baletu byla častou senzačností jeho díla. Vivi tancovala obnažená již v Triumfu smrti.
Od roku 1981, kdy se přestěhoval do USA, až do roku 1989 byl uměleckým ředitelem Dallas Ballet, pak působil jako volný choreograf s Dennisem Nahatem, uměleckým ředitelem Cleveland Ballet, který se později přejmenoval na Ballet San Jose.
Do Královského dánského baletu se opět vrátil v roce 1991, aby zde vytvořil choreografii k baletu Caroline Mathilde a Legs of Fire (1998).

Flemming Flindt získal v roce 1974 v Dánsku titul rytíře a o rok později obdržel medaili Carina Ari. Oženil se s tanečnicí Vivi Gelker, která tančila hlavní role v řadě jeho baletů. V roce 2007 byl vyznamenán za celoživotní dílo na domovské scéně Královské dánské opery.

Zemřel 3.3. 2009.

Fabio Grosii - narozen v roce 1977 v Římě.

Vystudoval  italskou Accademia Nazionale di Danza, učil se také u Mariky Bezobrazové v Monte Carlu, Roselly Gightower v Cannes, Raymonda Franchettiho v Marseilles či Wilhelma Burmanna v Ženevě a Miláně.

V 19. letech získal první místo na soutěži  Rieti Competition v Itálii a byl finalistou Moskevské mezinárodní soutěže v Rusku.

Debutoval v roce 1997 s italským Aterballetto, po té působil v Grand Théatre de Geneve, Leipziger Ballett, Teatro alla Scala v Miláně a Ballet National de Marseille. V letech 2003-2007 byl jedním z nejobsazovanějších tanečníků v Rome Opera Ballet.

Alexander Katsapov

Alexander Katsapov se narodil 23. dubna 1975 v Leningradě (Petrohradu) v Rusku. V roce 1994 absolvoval Petrohradské státní učiliště A. J. Vaganovové. V roce 1996 přišel do Prahy, kde jednu sezónu tančil v baletním souboru Jany Kůrové. V roce 1997 se stal sólistou baletu Národního divadla v Praze. V současné době lze Alexandera Katsapova vidět ve všech baletních inscenacích. Jeho poslední rolí je Albert v klasickém baletu Giselle. Za postavu Petruchia byl nominován na Cenu Thálie, kterou o rok dříve získal za roli Ivana Hrozného. Byl v angažmá ve Státním akademickém divadle Musorgského, kde ztvárnil mnoho rolí klasického repertoáru: Albert (Giselle), Modrý pták (Spící krasavice), Princ (Louskáček), Romeo a Merkucio (Romeo a Julie), James (La Sylphide), tiulní role v Petruškovi. Od sezóny 1997-1998 je sólistou Národního divadla v Praze.K jeho největším úspěchům patří Princ a Šašek (Labutí jezero), Princ (Louskáček a Spící krasavice), Romeo a Merkucio, role v Dítě a kouzla / Sinfonietta, Liftboy-smrt (Isadora Duncan), Johannes Friedermann (Malý pan Friedermann / Psycho), postava 1.kabaretiéra v Někdo to rád...

Georgij Georgijevič Kjakšt  (Кякшт Георгий Георгиевич, angl. přepis Kyaksht, v litevském originále Jurgis Kiakstas)

(narozen 7.2. 1873 v Litvě, zemřel 22.3. 1936)

Vystudoval baletní školu v Petrohradě. Ještě před dokončením studií vystoupil jako sólista v v baletu „Harlemský tulipán“ a okamžitě si získal sympatie publika. Po ukončení studia v roce 1891 (učitelé N. Volkov a P. Gerdt) nastoupil do souboru Mariinského divadla, kde byl roku 1910 jmenován sólistou.

V roce 1902 podniknul se skupinou A. Širjajeva turné v Monte Carlu. V letech 1909-11 tančil v Ďagilevových Ruských sezónách a v roce 1910 se rozhodnul do Ruska již nevrátit.

V roce 1919 uspořádal v Litevském Kaunasu několik  baletních večerů.

Začátkem roku 1920 se stal baletním mistrem Vídeňské státní opery a zároveň ředitelem  baletní školy. V roce 1925 působil v divadle Colon v Buenos Aires a od roku 1930 byl choreografem a hercem (pantomimické role) Kaunaského hudebního divadla.

Fjodor Michailovič Kozlov  (Козлов Фёдор Михайлович)

(narozen 22.12. /3.2./ 1882 Moskva  – zemřel 21.11. 1956 v Hollywoodu, USA)

Moskevské baletní učiliště absolvoval v roce 1900. V roce 1901 tančil v Mariinském divadle a později také ve Velkém divadle v Moskvě.. V roce 1909 se na žádost Sergeje Ďagileva účastnil Ruských sezón v zahraničí. Od roku 1910 hostoval s různými soubory v Anglii, USA a dalších zemích.

Byl fenomenálním tanečníkem a jeho nejsilnější stránkou byly piruety, kdy dokázal utočit i 18 piruet naráz. Věnoval se také španělským tancům

Ve 20. letech měl několik baletních škol po celých Spojených státech (San Francisco, Dallas, Hollywood). Výrazným způsobem tak ovlivnil vývoj amerického baletu. Mezi jeho žáky pařili např. A. De Mille, N. Golner nebo A. Linden.  V letech 1915-16 působí jako choreograf na Broadwayi.

Byl jedním ze zakladatelů Hollywoodu a společnosti Parmount Pictures. Byl jedním z prvních tanečníků, kteří postavili svou kariéru na filmu. Poprvé se objevil ve filmu „Žena zapomenutá bohem“, kde se spolu s ním představila neteř Agnes De Mille Cecil. Vee filmech vystupoval jako Theodora Kosloff. Objevil se ve třech desítkách filmů a s příchodem zvukového filmu pokračoval v Hollywoodu jako choreograf.

Nicolas LeRiche

1982 – nastoupil na l´Ecole de danse de l´Opéra v Paříži

1988 – jako šestnáctiletý se stává sbóristou baletu pařížské Opery

1991 – držitel ocenění „Prix du Cercle Carpeaux“

1993 – držitel ocenění „Prix du public“ (které uděluje Association pour le Rayonnement de l´Opéra de Paris)

1993, 22.července – po představení baletu Giselle, získal  titul „Etoile“.

Repertoár 1993-2004 : Giselle, le divertissement de Paquita, Le Lac des cygnes (versions Bourmeister et Noureev), Le Palais de cristal, Les Quatre Tempéraments, Tchaikovski-pas de deux, Apollon musagète (Balanchine), Till Eulenspiegel (Nijinski), Le Train Bleu (Bronislava Nijinska), Jardin aux lilas, Dark Elegies (Tudor), Le Chant de la Terre, L'Histoire de Manon (MacMillan), En Sol, Dances at a Gathering, In The Night, A Suite of Dances (Robbins), Casse-Noisette, Magnificat, Vaslaw, Sylvia (Neumeier), In the Middle, Somewhat Elevated (Forsythe), Le Jeune homme et la Mort, Notre-Dame de Paris, L'Arlésienne, Clavigo (Roland Petit), Sinfonietta, Doux mensonges (Jirí Kylián), Suite en blanc (Lifar), Casse-Noisette, La Belle au bois dormant, Roméo et Juliette, La Bayadère, Don Quichotte, Cendrillon (Noureev), La Sylphide (Lacotte d'après Taglioni), Le Spectre de la rose (Fokine), Giselle (Mats Ek), Le Fils prodigue (Balanchine), Afternoon of a Faun (Robbins), Marguerite et Armand (Ashton), L'Oiseau de feu (Béjart).

Gustav Ivanovič Legat

(narozen 20. ledna 1837 – někde uváděno 1.února, zemřel 20. srpna 1895 – někde uváděno 1. Září).

Byl ruský tanečník, choreograf a pedagog. Jeden z prvních představitelů velkých baletních rodin švédského původu (ruské občanství získal v roce 1872). Baletní vzdělání získal na petrohradském baletním učilišti, kde studia ukončil v roce 1857 ve třídě Maria Petipy. Po té se stal sólistou Mariinského divadla, kde působil v letech 1857-1868 a 1885-1886. V roce 1865 a 1868 hostoval v Moskvě a v letech 1869-1875 tančil ve Velkém divadle v Moskvě. 1862-63 působil v zahraničí.

V roce 1875 byl z Velkého divadla propuštěn, ale v roce 1882 byl do něho opět přijat. V roce 1885 byl přeřazen do Petrohradu a o rok později ukončil aktivní kariéru.

1869-74 byl pedagogem a od roku 1872 hlavním učitelem klasického tance v Moskevském divadelním učilišti.

Manuel Legris

Ocenění

Sergej Lifar (1905 - 1986)

Sergej Lifar je spjat se znovuzrozením francouzského baletu 20. století. Ukrajinec, který v Kyjevě studoval u Bronislavy Nižinské a po Velké říjnové socialistické revoluci emigroval na Západ, se stal sólistou Ďagilevova souboru Ballets Russes. Krásný zjev a kultivovaný projev ho předurčily pro slavné role, například v Balanchinových neoklasických baletech Apollon musagete (1928) a Marnotratný syn (1929). Po Ďagilevově smrti se stal prvním sólistou baletu Pařížské opery a poté jeho choreografem a ředitelem. Uváděl nová díla, zvyšoval technickou úroveň souboru a psal knihy o baletu. Pod jeho vedením se francouzský balet stal opět mezinárodním pojmem. Mezi Lifarovými, převážně narativními opusy zaujímá mimořádné místo Suite en blanc - Svita v bílém, nedějová kvintesence čistého baletního neoklasicismu. Choreograf ji vytvořil v roce 1943 na hudební úryvky z romantického baletu Namouna od francouzského skladatele Edouarda Lalo. Tanec dívek v bílých baletních sukénkách zvaných tutu, realizovaný ve strohém prostoru černé scény za doprovodu tanečníků v bílých a černých trikotech, zhmotňuje lehkost francouzského ducha a grácii francouzského neoklasického baletního stylu.