Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................
Jiří Němeček -narozen 12. 4. 1924, Říčany u Prahy, zemřel 29. 7. 1991, Praha.

Taneční základy získal jako osmiletý v říčanské baletní školy Libuše Slabé, později u Bronislava[Bondy] Szynglarského, pevnějším základům zejm. v klasické technice se učil v Praze u Františka Bubly (1938-39) a v prvním externím angažmá v Národním divadle v Praze u Jelizavety Nikolské (1939), u níž ve školení pokračoval i v době nástupu profesionálního angažmá v baletu operety Tylova divadla v Nuslích (1940–42). V sezóně 1942-43 byl členem sboru baletu ND a v rámci totálního nasazení byl 1943-44, tanečníkem německého divadla v obsazené polské Vratislavi. Po osvobození byl dva měsíce v ND Praha a odešel do nově otevřeného českého divadla v Opavě, jehož balet vedl Josef Škoda. Byl zde sólistou v období 1945–48 a od 1946 také šéfem baletu. Na tři roky (1948-51) nastoupil do Brna jako sólista a choreograf. V letech 1951-57 se stal šéfem baletu v Plzni a vytvořil zde významnou etapu historie tamního baletního souboru. Jeho nejvýznamnějším a nejdelším angažmá bylo v letech 1957-1990 vedení baletu Národního divadla v Praze (v sezónách 1970-77 současně vedl balet karlínské operety – v ND zůstával choreografem a v období 1974-77 zůstal ve svazku ND Praha, ale byl z funkce uvolněn pro vedení baletu ND v Brně, v ND Praha byl 1977-79 choreografem a od 1979 opět šéfem). Jeho kariéru interpreta převážila práce choreografická, přesto mezi významné sólové úkoly patřily na počátku jeho dráhy role v choreografiích K. Hoppe a A. Bortoluzziho ve vratislavském působení (Corregidor v Třírohém klobouku, 1944; Harlekýn v Královně loutek aj.) a jako většina našich regionálních šéfů byl i tančícím choreografem, v Opavě tančil Franze ve Škodově Coppélii (1945) a Otroka ve své choreografii Šeherezády (1947), v Plzni ve svých inscenacích Prince v Louskáčkovi (1952), Merkucia v Romeovi a Julii (1952), tit. roli v Gluckově Donu Juanovi (1954), Mrtvého milého ve Svatebních košilích (1955). Jeho jedinou rolí v ND Praha byl Federigo ve Sluhovi dvou pánů (1958). Byl především choreografem a režisérem, debutoval v Opavě složeným baletním koncertem a jeho první inscenací byl balet Z pohádky do pohádky (1946, společně s Jiřinou Skopalovou). Po Šeherezádě, Královně loutek a Princezně Hyacintě přišlo angažmá v Plzni. Zde se začala prosazovat a zrát nekonvenční originalita osobnosti precizního, logického a systematického choreografa, nejúspěšnějšího českého tvůrce realistických celovečerních tanečních dramat s přehledným režijním plánem, dramatickými konflikty a katarzemi psychologicky věrohodně jednajících postav (Viktorka, 1951; Romeo a Julie, 1952; Louskáček, 1952; Jánošík, 1954; Labutí jezero, 1955; Svatební košile, 1955; Mládí, 1956). Své inscenační představy a tvorbu završil v nesrovnatelně lepších materiálních i personálních podmínkách, které mu poskytlo angažmá v ND Praha. Na scénu přivedl vedle několika koncertních večerů a matiné přes třicet baletních titulů (Sluha dvou pánů, 1958; Othello, 1959, 1968; Mládí, 1959; Kamenný kvítek, 1960; Romeo a Julie, 1962; Rapsodie v modrém, 1963; Marnotratný syn, 1963; Náměsíčná, 1963; Labutí jezero, 1963 ch. s Růženou Mazalovou, 1982; Svědomí [Hirošima], 1964; Popelka [ch. dle Machova], 1965; Poslední pampeliška, 1965; Coppélia, 1965; Šeherezáda, 1965, 1973; Polovecké tance, 1966, 1973; Medusa, 1968; Meteor, 1968; Podivuhodný mandarín, 1970; Signorina Gioventú, 1970; Don Juan Richarda Strausse, 1972; Mládí Leoše Janáčka, 1978; Kamenný kvítek, 1981; ), tanečně provedený melodram Médea Jana Antonína Bendy (1979). V Brně nastudoval úspěšně Spartaka (1975) a Matčino pole (1977). V zahraničí nastudoval Svědomí (Sofie 1965, Havana 1967) a Fantasie Pinocchiova A. Casagrandeho ve Scapino Ballet (Amsterdam 1973). Celkem vytvořil na 80 choreografií a desítky choreografií v operách, operetách, muzikálech, činohrách, televizi a filmu ( např. 1975 Medailon Olgy Skálové). Byl nekompromisním šéfem a organizační a manažérské schopnosti předvedl již v Opavě a zejména v Plzni, kdy za jeho éry patřil baletní ansámbl k nejlepším u nás (své základy zde získával Luboš Ogoun, Pavel Šmok, Marta Synáčková aj.) a z baletu ND Praha vybudoval velký soubor (150 členů) s výraznými sólistickými osobnostmi. Všechny inscenace, s dramaturgickým kompromisem mezi politickými požadavky doby a evropskou baletní dramaturgií, měly vysoký profesionální standard, Němeček důsledně pečoval o kvalitu repríz a profesionálně hladký chod divadelního organismu. Na katedře tance Akademie múzických umění v Praze působil jako externí profesor choreografie. Umělecké výsledky i politická angažovanost mu přinesly řadu oficiálních ocenění (Zasloužilý umělec 1963, Národní umělec 1981, Řád práce 1984). Jeho manželkou byla tanečnice Elvíra Němečkové (rozená Liebetanz), jeho synem je tanečník a choreograf Jiří Němeček (v Plzni nastudoval v r. 2003 otcovu verzi Labutího jezera).
Za Němečkovy éry v ND Praha studovali baletní inscenace také kmenoví choreografové ND zejména Jiří Blažek ( Spartakus, Doktor Faust, Pták Ohnivák, Petruška, Istar, Giselle) a Miroslav Kůra (Karneval, Sedm krasavic), ze zahraničních choreografů hostovali v Praze např. Jurij Grigorovič (Legenda o lásce), Alicie Alonso (Marná opatrnost), Peter Darell (Hoffmannovy povídky), Conrad Drzewiecki (Fryderyk Chopin: Nokturna, Věčné písně, Písně o noci) a na repertoáru se objevily první choreografie  Daniela Wiesnera.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

27.02.2008 10:21:08
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one