Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................
Miroslav Kůra - 26.5. 1924, Brno

Navštěvoval v Brně baletní školu Ivo Váni Psoty, který ho přijal 1939 nejprve jako eléva a od 1940 jako tanečníka do baletního souboru Národního divadla v Brně (prvním sólovým úkolem byla Tarantella v Psotově Labutím jezeře, 1941). Po první sezóně, kdy byla za okupace uzavřena brněnská česká scéna, odešel Kůra do angažmá německých divadel. Byl sólistou v  Katovicích (1941–43) a Norimberku (1943-44). Po válce se vrátil do Brna, kde dostal v sezóně 1945-46 od Josefa Judla sólové příležitosti (Rybář-Holub v Suita rustica a Lastura, Princ ve Z pohádky do pohádky, Sólo ve Slovanských tancích, Jean de Brienn v Raymondě). Tančil i v době, kdy plnil povinnost vojenské prezenční služby (1946–48), kdy byl sólistou a debutujícím choreografem ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Petruška, 1947, Košice 1952, ND Praha 1962, Brno 1965; Rapsodie v modrém, Bolero, 1948). Jako sólista se vrátil do Brna na období 1948-50 (Panáček ve Vzpouře hraček 1949). Následovalo angažmá v Národním divadle v Praze, kde působil ve třech etapách: 1948-51, 1954-64, 1974-91. První éra, kdy za Machova excelentně tančil Prince v Šípkové Růžence, zejména Merkutia, později i Pátera Lorenza a Romea v Romeovi a Julii, Sólo v České suitě, Černého myslivce ve Viktorce, Prince v Labutím jezeře vyvrcholila politickým rozhodnutím o Kůrově odchodu z Národního divadla z důvodu jeho většího úspěchu u publika, než který měli sovětští hosté. Kůra byl přeložen do Košic a v letech  1951–53 zde tančil hlavní role v choreografiích Rudolfa Macharovského (Albert v Giselle, Harlekýn v Karnevalu, titulní v Petruškovi, Kazakov v Gajané, Philippe v Plamenech Paříže, Prince ve Spící krasavici) ve svých inscenacích (titulní v Petruškovi, 1950, Romeo a Merkutio v  Romeovi a Julii, 1953; SND Bratislava 1954, Brno 1965, ND Praha 1971; Myslivec ve Viktorce; Mao-li-čen v Rudém máku). Přes SND Bratislava 1953- 54 (titulní role ve Spartakovi, kterého v ND nastudoval r. 1957) se vrátil na deset let  do ND Praha (1954–64, roční stáž 1955-56 u Alexander I. Puškina na Leningradském učilišti) a vytvořil zde na třicet rolí (Václav v  Bachčisarajské fontáně, Prince v Labutím jezeře, Sólo ve Slovanských tancích, Florestana a Harlekýna i Pierrota v Karnevalu, titulního Spartaka, Truffladina ve  Sluhovi dvou pánů; Jaga v  Othellovi, Dafnise v Dafnidovi a Chloe, Merkucia v Romeovi a Julii (1962), titulního Petrušku 1959, Ferchada v  Legendě o lásce, Jinocha v Rapsodii v modrém, Syna v Marnotratném synovi, Ferchada v Legendě o lásce, Tammuze v Istar a poslední rolí byl Albert v televizním filmu Víly, jedné z nejlepších našich adaptací romantického Adamova baletu Giselle (1971). Z choreografií mu byly v této době svěřeny inscenace Karneval a Sedm krasavic. Z Prahy odešel do Brna, kde byl deset let (1963-73). V sezóně 1966-67 byl šéfem baletu v jugoslávské Skopje (Othello, Skopská balada, Petruška, Ples kadetů). V brně působil v různých funkcích - šéfem baletu a choreografem byl v letech 1963–66, , od roku 1967 do roku 1970 byl v Brně ve funkci choreografa a 1970–73 opět souboru šéfoval. Jako choreograf v Brně nastudoval balety: Romeo a Julie (1965), Dafnis a Chloe (1965), Petruška (1965), Labutí jezero (1966), Giselle a Karneval (1968), Sedm krasavic (1970), Coppélia (1970), Louskáček (1971), Stvoření světa (Brno 1971, ND Praha 1975, Varšava 1981), Špalíček (Brno 1973, ND Praha 1983, SND Bratislava 1984). Šéfem baletu Národního divadla se stal na pět let 1974-78 a po návratu Jiřího Němečka do funkce šéfa baletu dostal do roku 1991 smlouvu opět jako choreograf. Na repertoár zařadil postupně v letech 1970-91 tituly: Romea Julii (originální, divadelně struhující verzi Prokofjevova baletu, za jehož filmovou verzi získali s režisérem Petrem  Weiglem Prix d’Italia 1972), Spící krasavici-Šípkovou Růženku, Stvoření světa, Vášeň [Ščedrinova-Bizetova Carmen], Radúze a Mahulenu, Louskáčka, Špalíčka, Kytici, Labyrint, Petrušku. Jako choreograf hostoval v Německu, Rakousku (Labutí jezero) a Jugoslávii. Jeho role Mao Li-čena z Tomského adaptace Glierova Rudého máku je zachována na filmu z roku 1954, s režisérem Petrem Weiglem a kameramanem Jiřím Kadaňkou natočil v letech 1965-72 baletní televizní adaptace: Epizoda ze života umělcova, Pas de quatre, Bolero, Bludiště, Víly, Modrý pták, Don Quijote, Romeo a Julie; s režisérem Milanem Macků a kameramanem Iljou Bojanovským záznamy inscenací Coppélia a Sedm krasavic (1971). V  devadesátých letech byl baletním mistrem a  choreografem v Českém baletním divadle, soukromém ansámblu své dcery Jany Kůrové (Bedřich Smetana: Má vlast, Mikis Theodorakis: Řek Zorba). M. Kůra patřil k nejvýznamnějším sólistům československé baletní scény, především pro svou přesnou, čistou a disciplinovanou klasickou techniku, citlivou muzikálnost, vyvážený a sugestivní herecký projev, smysl pro prostor a přesná a jemná gesta. Měl osobní jevištní kouzlo a schopnost interpretovat charakterově odlišné postavy (Princ v Labutím jezeře, Spící krasavici, Albert v Giselle), burleskní a komediální (Truffaldino ve Sluhovi dvou pánů) dramatické (Petruška, Ferchad v Legendě o lásce) a negativní (Jago v Othellovi). Spolehlivými partnerkami mu byly Eliška Slancová, Olga Skálová a Jarmila Manšingerová. Jeho interpretační dráhu doprovázela též tvorba choreografická, nastudoval přes 40 baletních inscenací na domácích i zahraničních jevištích (Bogota, Innsbruck, Mnichov, Skopje, Varšava). K jeho nejlepším inscenacím v bohaté a nápadité choreografické stavbě, logické režii patřily především Giselle, Romeo a Julie, Labutí jezero, Petruška (podle Fokinova originálu), Stvoření světa a Špalíček. Dostalo se mu mnoha poct a vyznamenání: Laureát Státní ceny K. Gottwalda (za role Merkutia a Romea v  Romeovi a Julii Saši Machova), Státní cena II. stupně 1954, Zasloužilý umělec 1958, Řád práce 1963, Národní umělec 1968 (první tanečník oceněný v Československu). Za celoživotní mistrovství získal Cenu Thálie 1994. Bratrem M. Kůry je Gustav Kůra, významný artista skupiny Bremlov. Jeho manželkou a jevištní partnerkou byla Eliška Slancová a v druhém sňatku balerína Jarmila Manšingrová.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

27.02.2008 10:01:27
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one