Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................
Olga Skálová (* 25.4. 1928, Brno)

Své umělecké působení začínala v Brně, v roce 1952 přešla do Prahy, kde její umění získávalo na reprezentativnosti. Skálová působila jako všestranná baletní heroina, představitelka hlavně statečných, energických a mravně silných žen. Měla dokonalou technickou průpravu a vyníkající tělesné dispozice, které ji umožňovaly své role obdařit detailním, psychologicky přesvědčivým zpracováním.Její nejznámější role byly vytvořeny v Praze pod choreografickým vedením Jiřího Němečka(Odetta a Odilie v Čajkovského Labutím jezeře, role v Prokofjevových baletech, Zobeida v Rimského-Korzakově Šeherezádě atd.) Velmi cenné byly i její role v choreografiích Jiřího Blažka (Frigie v Chačuturjanově Spartaku, Mefistofela v Doktoru Faustovi apod.) Hrála i se svým manželem Viktorem Malcevem(Desdemona v Othellovi). Často hostovala v zahraničí, angažovala se i v politických organizacích umělců (Svaz dramatických umělců), v 70. letech se začala orientovat na vlastní choreografickou činnost, později se vrátila do Brna a působila jako profesorka klasického tance na konzervatoři.

Taneční vzdělání získala v brněnské škole Ivo Váni Psoty, absolvovala půlroční stáž ve Velkém divadle v Moskvě u Sulamit Michailovny Messererové (1957). Jako patnáctiletá se stala členkou čerstvě otevřeného Lidového divadla, vedeného Mášou Cvejičovou (1944–45). Po válce vstoupila do brněnského Státního divadla (od 1947 sólistkou, do 1952). Působila zde v době Psotovy éry, dostalo se jí vynikajícího pedagogického vedení, možnosti růstu v náročných choreografiích (např. sólo v Chopinových Sylfidách 1948 nebo variace Modrého ptáka ve Spící krasavici 1952) a v ovzduší tvrdé konkurence. Po Psotově smrti odešla do Národního divadla v Praze. Zde vykrystalizovala její umělecká osobnost, často charakterizovaná jako vzácný typ baletní heroiny, byla výjimečná v postavách nepoddajných, silných žen, hrdě čelících osudu. Pro role lyrické měla díky svému energickému naturelu mírný handicap, který však vyvažovala profesionalitou, sebejistotou, detailním propracováním role a technickou čistotou. Plně svou individualitu rozvinula v roli Zaremy v  Bachčisarajské fontáně (1954) či např. ztvárněním Frygie ve Spartakovi (1957). Z dalších rolí: Odetta-Odilie v Labutím jezeru (1955, 1963), Beatrice ve Sluhovi dvou pánů (1958), Desdemona v Othellovi (1959), Paní Měděné hory v Kamenném kvítku (1960), Julie v Romeovi a Julii (1962), Svědomí ve stejnojmenném baletu (1964), tit. role v baletu Medusa (1968), Kirké v Blouděné Odysseově (1969), Svůdnice v Marnotratném synovi (1963), Zobeida v Šeherezádě (1965), Dívka v Podivuhodném mandarínovi (1970), Isabella v Donu Juanovi (1972), Mefistofela v Doktoru Faustovi (1958), Chloe v Dafnidovi a Chloe (1960), tit. roli v Ptákovi Ohnivákovi (1957), Mechmene Banu v Grigorovičově Legendě o lásce (1963).
Hostovala na řadě světových scén, je držitelkou několika ocenění: Čestného uznání na Divadelní žatvě 1950 za roli Odetty, 3. ceny na SFSM v Bukurešti 1952 stejně jako i ve Varšavě 1954, 2. ceny z Moskvy 1957. Zasloužilou umělkyní byla jmenována v r. 1958,  národní umělkyní (jako první tanečnice vůbec) v r. 1968. Obdržela též  Řád práce 1983 a Státní cenu Klementa Gottwalda 1956.
Činná byla i na poli tvůrčím: jako choreografka nastudovala Fokinovy Sylfidy ( ND v Praze 1966, 1980; Brno 1974, Ostrava 1979, Bratislava 1981), s Jiřím Němečkem Labutí jezero (Ostrava 1977, ND Praha 1982, Brno 1987, 1997), s Lubošem Ogounem spolupracovala v Brně na uvedení Popelky (1982), Spící krasavice (1984), Z pohádky do pohádky (1986). V Brně též uvedla vlastní choreografii – taneční ztvárnění Adagia ze Sukovy Serenády Es Dur a odkazy romantické choreografie pod názvem Paquita (obojí 1979).
Baletní mistryní brněnského baletu byla v letech 1975–77, šéfkou baletu 1977–89. Od roku 1975  vyučovala na Taneční konzervatoři v Praze a na Taneční konzervatoři v Brně, kde v letech 1983–86 byla jmenována ředitelkou školy. Jako pedagožka scénické praxe však na škole působila i po ukončení funkce. Za celoživotní dílo jí byla v roce 1996 udělena Cena Thálie, v letech 1999 a 2000 získala ocenění organizace Who´s Who. Prvním manželem byl Viktor Malcev.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

DSCF0067.jpg
DSCF0068.jpg
DSCF0070.jpg
DSCF0073.jpg
DSCF0076.jpg
DSCF0078.jpg
DSCF0080.jpg
DSCF0085.jpg
DSCF0090.jpg
26.02.2008 12:53:08
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one