Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................
Lucie Holánková

Lucie Holánková je ve svých šestadvaceti letech sólistkou baletu Státní opery Praha, mladého souboru, jehož jádro bylo vytvořeno z tanečníků Pražského komorního baletu. Vystudovala Taneční konzervatoř v Brně, první angažmá nastoupila v baletu Národního divadla v Praze v roce 1997 jako čerstvá laureátka Mezinárodní baletní soutěže ve Vídni. Choreografická práce Libora Vaculíka jí dala po dvou letech impuls pro přestup do souboru Pražského komorního baletu, jehož se stal Vaculík uměleckým šéfem. 

ROZHOVOR Z HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ 

  • V poslední premiéře baletu Státní opery – v Mé vlasti – jste dostala velký umělecký úkol, ústřední ženskou postavu, kterou ztvárňujete velmi dynamicky a s účinným výrazovým nábojem. Jaké jsou vaše předchozí zkušenosti s tancem na obdobně náročné hudební skladby?
    Hned po mém nástupu do PKB se připravovala obnovená premiéra Šmokovy choreografie Svatby Igora Stravinského. Ztvárnit tuto hudbu bylo pro mne velmi těžké, ač do té doby jsem podobné potíže neměla. Zkoušky pro mne zprvu představovaly „válčení s počty“. Svatba mi přirostla k srdci až později, a nyní se dá říci, že se mi dostala až pod kůži. Pak přišla Janáčkova skladba Po zarostlém chodníčku, při jejímž studování jsem zažila dosud tu nejužší spolupráci interpreta s choreografem, kterým byl Pavel Šmok. Je to komorní dílo, intimní výpověď. Hodně jsme se v tom s profesorem Šmokem „rýpali“, ale mě to moc pomohlo. Dá se to s odstupem označit za klíčový bod mé cesty k jevištnímu výrazu. Janáčkova Sinfonietta v jeho chorografii mi už nepřipadala tak náročná pro hudební a výrazové uchopení.
  • V díle Po zarostlém chodníčku jste se musela hodně zaměřit na výrazovou stránku tanečního výkonu. Jak jste se dál zdokonalovala?
    Největší šoky jsem zažila při své první premiéře v PKB, při práci na Slovanských dvojzpěvech. Choreograf Libor Vaculík byl stále nespokojený s mým výrazem, i když já při tom měla pocit, že dávám ze sebe všechno. Jenže to nebylo vidět…Výborné bylo ale to, že jsme tehdy hráli i čtrnáctkrát do měsíce a díky tomu jsem mohla intenzívně hledat způsob, jak přenést svůj prožitek na diváka. Hodně mi také pomáhal Pavel Šmok, při práci s ním se člověk musel stále vyvíjet, jít ve výrazu dál a do větší hloubky, zatímco u jiných choreografů někdy stačilo pochopit jejich pojetí expresivity tanečníka a bylo „vyhráno“. Snažím se mít v hlavě nějakou myšlenku a propojit ji s nějakým citovým prožitkem, který si třeba pamatuji z minulosti a pak to „pustit“ skrze pohyb do prostoru, zvětšit to. Pak přišly zajímavé zkušenosti s filmováním, role Anny Balontay v Hodině tance a lásky režiséra Viktora Polesného a Duše Paskalíny ve filmovém zpracování opery Bohuslava Martinů režiséra Jaroslava Hovorky. Choreografii obou děl tvořil Pavel Šmok a já se při tom hodně naučila o herectví a výrazu. V Sestře Paskalině jsem se musela roli učit i zpívat (k velkému obveselení celého štábu).
  • Vraťme se nyní k vaší poslední premiéře, Mé vlasti v choreografii Jána Ďurovčíka. Jaké jste měla pocity při studování tohoto díla?
    Před první zkouškou jsem si vůbec nedokázala představit, jak by to mohlo vypadat. První zkouška byla vlastně jen dlouhá přednáška, ve které nám Ján Ďurovčík vysvětlil vše, celou historii vzniku díla i historii jeho vlastní cesty k tomuto Smetanovu velkému opusu, jak ten úkol zprvu odmítal a jak k němu později hledal svou vlastní cestu. Nejvíce se bál Šárky, zdála se mu nejbolestivější. Nakonec z toho vznikl náš duet s Petrem Kolářem a z obávané části jedna z nejoblíbenějších. Ďurovčík nám vysvětlil všechny podtexty, které by chtěl v díle mít. Po této debatě jsem byla plná zájmu, znala jsem z dřívějška jeho způsob pohybu a představa tančit „civilní“ příběh mi vyhovovala. Při zkouškách na sále jsem měla někdy silné prožitky, které se pak staly základem pro jeviště. Nějakou dobu před tím jsem se rozešla s přítelem, v závěru Šárky, kdy podávám muži sako, aby odešel, se mi ty pocity z rozchodu najednou vrátily a bylo to velmi silné. Jednotlivé části jsme studovali chronologicky, Ďurovčík měl hudbu v hlavě a vyžadoval někdy až „brutálně“ kvalitu pohybu a zejména výraz, ten byl u něho na prvním místě. Stejnou důležitost přisuzoval rytmu. Jednotlivé pohybové sekvence pak s námi propracovávala jeho asistentka Marianna Paulíková, které naprosto důvěřoval. Zkoušeli jsme na nahrávku, a tak jsme měli trochu obavy, jaké to pak bude s živým orchestrem. Bylo to ale výborné, neměli jsme žádné potíže.
  • Co vám připadalo nejtěžší, zkoušení nebo premiéra?
    Těžký byl pro mne týden jevištních zkoušek. Ne po technické stránce, ale po výrazové. Věděla jsem, že po tom týdnu bude ještě řada představení a já měla obavy, že se mi nepodaří udržet po celou dobu stejnou intenzitu výrazu, a že po tolika opakováních to půjde dolů. Proto jsem se s choreografem dohodla, že poslední zkoušky budu dělat naplno jen technicky, ale výrazově ne. Obtížné je místo před Táborem, je to dlouhá pasáž bez taneční akce. Choreograf nechal na mě, co v té chvíli na otevřené scéně budu dělat, nejlepší však prý bude, když budu jen stát. To je ale psychicky velmi těžké. Co se týče výrazu, učím se vybalancovat vnitřní prožitek a „řemeslo“, tj. zatančit to tak, aby prožitek měl primárně divák. Někdy vím, že „hraju“ a vědomě musím rozumem kontrolovat situaci na jevišti i technické záležitosti provedení. Nesmí to být ale vidět. Vím už, že můj subjektivní pocit z představení není směrodatný.
  • Je tato vaše role v Mé vlasti fyzicky nejnáročnější z toho, co jste zatím tančila?
    Možná to tak vypadá, ale není. Psychicky rozhodně ale ano. Fyzicky bývám daleko víc vyčerpaná z Dámy s kaméliemi. Musím tam hodně dbát na estetickou a technickou kvalitu pohybu v neoklasickém stylu a nezanedbat přitom výraz. Tančím tam také na špičkách a to je náročné.
  • Sama jste se pustila do studia choreografie na katedře tance HAMU. Co vás k tomu přivedlo?
    Určitě touha se dál rozvíjet, věnovat se pohybu jiným způsobem. Inspiraci a popud poskytl Pavel Šmok, který se stal mým profesorem. Před člověkem se otevřou nové obzory a setkává se s novými lidmi, a to mě chrání před souborovou „ponorkou.“ Zjistila jsem, že mě také baví pracovat s lidmi.
  • Máte za sebou několik veřejně provedených choreografií: Bílé myšlenky na hudbu Klementa Slavického a Divocí koně na hudbu Jaromíra Nohavici. Na Mezinárodní choreografické soutěži v Hannoveru jste uvedla dílu La Dispute na hudbu Yanna Tiersena. Na čem pracujete nyní?
    Poslouchám nyní hodně Janáčkovy písně, nápady se rychle mění a pro mě je nejlepší, když se mohu do té věci hned pustit. Každopádně bych chtěla dělat optimističtější věci a dále je pro mě – stejně jako obsah – velmi důležitá hudba, vytvářet jen čistě pohybové konstrukce, to není moje parketa. Klementa Slavického mi vybral profesor Šmok, a musím říct, že to bylo dost složité. Nyní mě jako školní úkol čeká choreografické zpracování fugy.
  • Díla kterých autorů byste si chtěla zatančit jako interpretka?
    Určitě Jiřího Kyliána (teď trochu závidím těm v ND) a cokoliv od Matse Eka, neboť tam člověk najde všechno, je to o pohybu spojeném s herectvím. V tomto ohledu jsem měla štěstí ve spolupráci s Pavlem Šmokem a chtěla bych to dál rozvíjet.
Lucie Holánková.jpg
28.02.2008 08:37:06
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one