Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................

Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě

Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, zahájení aktivity 1919.
 
  Stálý baletní soubor existoval v Ostravě od založení divadla v roce 1919. Prvním baletním mistrem se stal Achille Viscusi, který navázal na předcházející ostravské produkce Otto Häuslera (1912 a 1917). Soubor složil převážně z žáků místní baletní školy, přijatých elévů, k sólovým úkolům přivedl z Brna svoji neteř Marii Dobromilovou a Hanu Olšovskou. V krátké době nastudoval mj. Coppélii (1919), Labutí jezero a Slovanské tance (1920), Louskáčka (1921). Po jeho odchodu (i s řadou tanečníků) vedl soubor Ivo Richard Stuchlý (1924–27), poté krátce Loris Relský. Roku 1927 tu pohostinsky nastudoval Max  Semmler Legendu o Josefovi a do role  Josefa  obsadil Emericha  Gabzdyla.
  Šéfem  a choreografem v Ostravě byl v letech  1929–34 Saša Machov (Čarodějná láska, Javotta, 1929; Harlekýnovy milióny, 1930; Iris, 1931 aj.). Pět let (1934–39) vedl soubor Jaroslav Häusler, který se vedle baletů (Labutí jezero, 1936; Pokušení sv. Antonína, Pták Ohnivák, Nosáček, 1937) zaměřil i na revuální produkci.
   V roce 1939 se z Brna vrátil na místo šéfa Emerich Gabzdyl. Zkonsolidoval, rozšířil a technicky zvýšil úroveň ansámblu. Německá okupace a uzavření české scény vývoj zbrzdily, přesto Gabzdyl, dirigent Vladimír Brázda a další provozovali baletní produkce ve vlastním aranžmá. Nová vývojová etapa přišla po roce 1945, kdy se Gabzdylův tým rozrostl o sólistické osobnosti a padesátičlenný sbor. Na repertoáru se objevily i české původní balety (Ondráš, 1951; Honza a čert, 1954; Florella, 1960; Paraboly, 1966; Maryčka Magdónova, 1977 aj.) a další úspěšné inscenace (Don Juan Richarda Strausse, 1957; Kamenný kvítek, 1958; Podivuhodný mandarín, 1961). V době, kdy Emerich Gabzdyl vyučoval na pražské Akademii múzických umění, vedl balet Robert Braun (1953-54).
  Na dobu 1961–64 přijal k sobě Gabzdyl jako choreografa Pavla  Šmoka, jehož inscenace rozšířily dramaturgický a stylový výběr o nové inscenační přístupy a taneční techniky, a tím i interpretační vzestup výkonů sólistů (Viktorka, 1961; Pygmalion, 1963; Rosssiniana, Picassiáda, 1963; Svědomí, Závrať, 1964 aj.). Emerich Gabzdyl byl povolán do ND Praha a jeho nástupcem (1972-89) se stal Albert Janíček (Coppélia, 1973; Peer Gynt, 1973 a 1987; Spící krasavice, 1974; O loupežníku Rumcajsovi, 1975; François Villon, 1976; Romeo a Julie, 1982; Tři mušketýři, 1985; Galathea, 1986), který zval k inscenování baletů i hosty (Olga Skálová: Sylfidy, 1979; Jiří Němeček: Matčino pole, 1980; Alexander Lemberg: Notre Dame de Paris, 1981; Jozef Zajko: Giselle, 1984; Marná opatrnost, 1985; Luboš Ogoun: Sen noci svatojánské, 1988).
  Janíček angažoval jako choreografa Zdeňka Prokeše (1980–83), který uváděl zejm. domácí novinky (Horko, 1981; Broučci Tibora Freša, 1982; Manon, 1984) a zformoval ambulantní těleso Mladý balet. Dalším choreografem byl v Ostravě v období 1987–91 Zdeněk Boubelík. V divadle se choreograficky uplatnil i sólista Ivan Hurych (Spěch a Planeta, 1986; Sluha dvou pánů, 1987; Coppélia a Stvoření světa, 1988 aj.).
  Petr Koželuh, šéf baletu 1989–92, se snažil o dramaturgickou, personální i scénickou proměnu ansámblu (Petruška, 1990; Popelka, 1991, ch. Luboš Ogoun; Odysseus, 1992). Po jeho odchodu vedl soubor v sezóně 1992–93 Ivan Hurych (Spící krasavice, 1992) a na místo šéfky nastoupila Libuše Králová (1993–96), která na repertoár uváděla tituly, která znala ze svých předešlých angažmá (Legenda o lásce, Bachčisarajská fontána, 1993; Z pohádky do pohádky, 1994) a zvala hosty s jejich staršími inscenacemi (Daniel Wiesner, Jiří Kyselák). Igor Vejsada je šéfem a choreografem ostravského baletu od roku 1996 (The Beatles, 1997; Giselle, 1997; Tance Rudolfa II., 1998; Bílé sny, 1999; Sylfidy, Duch růže a Paquita, 2000; Dvořákstory, Čas tance pro tři, 2001; Coppélia, 2002; Eva- Time of Dance 3, 2003) a zařazuje mezi tituly i práce domácích a zahraničních choreografů (Pierot, 1996, ch. Daniel Wiesner; Krátké příběhy, ch. Derek  Williams, 1996; Requiem, ch. Eddy  Toussaintt, 1998; La Mistrine, ch. Eric Trottier, 1999; Stmíváníčko, ch. Libor Vaculík, 1999; Don Quijote, ch. Rafael Avnikjan, 1999; Pole orná, válečná a zorná, ch. David Slobašpyckyj 2001; Labutí jezero, ch. Irene Strode, 2002; Louskáček, ch. Jaroslav Slavický, 2002; Anna Karenina, ch. Jozef Sabovčík, 2003).

zdroj: http://www.musicologica.cz/

24.09.2008 11:57:20
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one