zdroj: http://www.musicologica.cz/
zdroj: http://www.musicologica.cz/
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem
Prvním šéfem baletu byla jmenována choreografka Hrdinová, před tím profesorka pražské konzervatoře. Ta pak angažovala do souboru celý ročník tanečního oddělení. Mezi nimi i Hanu Machovou, pozdější šéfku baletu i dlouholetou skvělou primabalerínu Jaroslavu Mládkovou. O rok později zde též nastoupila sólistka Radmila Salamanczuková, jenž také věnovala ústeckému baletu celý svůj umělecký život. První baletní inscenací byl Špalíček Bohuslava Martinů, jenž měl premiéru 25. červen 1950. Baletní soubor se plně zapojil tanečními výstupy do operního repertoáru. Nastudoval své další baletní inscenace: Gluckova Dona Juana, Chačaturjanovu Maškarádu, Korsakovovo Španělské capriccio, Délibesovu Coppelii a další. Hrdinová byla pro ústecký balet neocenitelná. Vychovala řadu tanečních umělců a položila pevné základy pro další úspěšnou existenci souboru. V roce 1953 se vrátila k pedagogické práci na pražské konzervatoři. Téhož roku se vedoucím baletu stal choreograf Josef Judl. Jeho první inscenací bylo Čajkovského Labutí jezero. V další dramaturgii se orientoval na další světoznámé tituly: Korsakovovu Šeherezádu a Asafjevovu Bachčisarajskou fontánu. Inscenoval též soudobé baletní tituly Vostřákovu Sněhurku a Kalašovy Zásnuby s překážkami. Ty uvedl 15. listopadu 1957 v československé premiéře. Za Judlova vedení patřili k nejvýznaměnším tanečníkům Hilda Grubiciová, Taťána Hernychová, Květa Nosková, Eva Křížová, Radmila Salamanczuková, Václav Štadler a Miroslav Dvořák. V roce 1955 nastoupila další skvělá sólistka ústeckého baletu, Margit Novotná. Avšak už koncem sezóny 1957 až 1958 odešel Judl do důchodu. Po něm, v roce 1958, převzal vedení choreograf Pavel Šmok. Jako šéf baletu zahájil sice krátkou, ale pro ústecký balet velmi významnou éru. Coby svou první inscenaci Šmok nastudoval Dvořákovy Valčíky, pak Novákovu Svatební košili a Schumannův Karneval. Následoval Karajevův titul Sedm krasavic. Svou československou premiéru měl 29. března 1959. K dalším vysoce hodnoceným počinům ústeckého baletu patřil rovněž Burghauserův Sluha dvou pánů. Ovšem bezesporu nejúspěšnější ústeckou inscenací byla Brunsova Nová odyssea. Šmok tehdy angažoval vynikajícího sólistu Zdeňka Kozlíka, jenž se stal partnerem Margit Novotné. Oba umělci se pak v následujících letech trvale zapsali svými nezapomenutelnými výkony do historie ústeckého divadla. Přišel rok 1960 a Šmok přijal angažmá v Ostravě.
Léta šedesátá a sedmdesátá
V první polovině sezóny 1960 až 1961 balet řídil hostující choreograf Luboš Ogoun. Se zdejším souborem nastudoval inscenaci Milhaudova Vola na střeše. V roce 1960 byl jmenován do čela baletního souboru baletní pedagog a choreograf Robert Braun. Svou práci zahájil v druhé polovině stejné sezóny nastudováním Prokofjevova Kamenného kvítku. Následovaly inscenace Čajkovského Šípkové Růženky, Vackova Větru ve vlasech, Dvořákových Slovanských tanců, Čajkovského Labutího jezera, Vackovy Poslení pampelišky i Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky, Adamovy Giselle a Fallovy Čarodějné lásky. Braun angažoval sólisty Jaroslavu Pelcovou a Zdeňka Weidenthalera, kteří po dlouhá léta patřili k oporám ústeckého baletu. Robert Braun ovšem roku 1966 odešel do Rakouska a vedení po něm převzal v roce 1967 převzal choreograf Gustav Voborník. Hned po nástupu nastudoval Vostřákovu Viktorku a Fallův Třírohý klobouk. Jeho další inscenací byla Křížkova Balada o námořníku. Své dvouleté působení v Ústí nad Labem uzavřel premiérou Asafjevovy Bachčisarajské fontány. Psal se rok 1969, do funkce šéfa baletu se vrátil Robert Braun. Vzápětí inscenoval Nedbalova Hloupého Honzu. Po něm Chačaturjanovu Gajane. Brauna ale na dlouhou dobu onemocněl a tak jej ve funkci šéfa baletu zastupoval Z. Weidenthaler. Ten zároveň připravoval jako choreograf taneční výstupy do inscenovaných oper. Nakonec roku 1973 odešel Braun do důchodu. Vedením baletu byl nadále pověřen Z. Weidenthaler. V Ústí též hostoval šéf olomouckého baletu Josef Škoda. Nastudoval premiéry Vostřákovy Sněhurky a Prokofjevova Kamenného kvítku.
Balet v časech normalizace
Ani za normalizace, tragické pro stát i národ, nebylao dobrý balet v Ústí nouze. V roce 1974 převzal vedení baletu Viktor Malcev. Nastoupil do funkce baletního mistra. Se souborem nadále spolupracovali i hostující choreografové. Burghauserova Sluhu dvou pánů, Petrovovo Stvoření světa nastudoval Jiří Blažek. Nedbalův balet Jak Honza ke štěstí přišel, Vasilenkovu Mirandolinu a Nyklovy Zásnuby na vinici Emerich Gabzdyl. Pauerova Ferdu Mravence divákům představila Hana Machová, v roce 1977 jmenovaná do funkce šéfky baletu. Machová svou práci začala skvělým dramaturgickým počinem, inscenací Bizet -Ščedrinovy Carmen a Šostakovičovy Dámy a chuligána v choreografii hostujícího Františka Pokorného. Machová doplnila baletní soubor, nastoupili noví sólisté Petra Tolašová, Blanka Honsová, Dagmar Veselinovičová, a další. K nejvýznamnějším inscenacím Machové patřila Heroldova Marná opatrnost, Beethovenův Prometheus a Bukového Hirošima. Martinů Špalíček realizovala v choreografii hostující Libuše Hynkové. Matějkův balet O loupežníku Rumcajsovi a světovou premiéru Klinkové Kaliakry diváci opět shlédli v její choreografii. O choreografii československé premiéry Molčanova Macbetha se postaral hostující Jiří Blažek.
Rekonstrukce divadla
V roce 1987 byla zahájena rekonstrukce divadelní budovy. Baletní soubor začal hrát v Domě kultury. První premiérou baletu v novém prostředí je Pugniho Esmeralda v Machové a Blažkově choreografii. V roce 1988 odešla Machová do důchodu. Na uvolněné místo šéfa baletu nastoupil v roce 1989 choreograf Jiří Blažek. Jeho první inscenací, již opět na scéně rekonstruovaného divadla, byla Vostřákova Sněhurka a Martinů Špalíček v choreografii hostující Libuše Hynkové. Blažek angažoval vynikající lotyšskou umělkyni a baletní pedagožku, Elitu Erkinu a doplnil soubor sólistů o výborné tanečníky z Ruska, Jelenu Kinkeris, Roberta Kinkeris a Alexe Zingfelda. Na to uvedl Prokofjevova Romea a Julii. Následovala Pocta Amadeovi v choreografii hostujícího Petra Velety. Dalším jeho počinem byla premiéra Domu Bernardy Alby v choreografii Roberta Baloga a Gershwinovy Rhapsody In Blue v choreografii Markéty Záděrkové. V roce 1991 Blažek odešel do důchodu. Po jeho odchodu byla administrativním vedením baletu pověřena sólistka Blanka Honsová a uměleckým vedením Elita Erkina z Estonska. Ze Společenství nezávislých států přišli do Ústí další dva vynikající umělci: tanečníci Aische Rachimova a Viktor Fedorčenko. V choreografii Erkiny a hostující Hynkové inscenovali Baletní koncert. Jeho premiéra se setkala s mimořádným ohlasem. V roce 1992 byla Blanka Honsová jmenována šéfkou baletu a Elita Erkina jeho choreografkou a dramaturgem. Balet si tak zachoval svou kontinuitu po dnešek i do budoucna.
zdroj:http://www.janniv.estranky.cz/clanky/kultura/historii-usteckeho-baletu
Baletní soubor Národního divadla v Praze zaujímá ve vývoji českého baletního umění roli největšího a nejlépe obsazeného ansámblu v České republice. S jeho založením v roce 1883, vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance.
Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger (1882–1884). V ND se podílel na spolupráci s operou a uvedl i baletní novinku Hašiš (1884).
Soubor měl v počátcích přes 20 členů (z toho 3 sólistky a tanečníka A. Bergera). Po odchodu V. Reisingera nastoupil na jeho místo Augustin Berger, který vedl soubor v letech 1884–1900 a poté ještě 1912–1923. Rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu, sbor figurantů (pomocných tanečníků) a dal ansámblu pevné profesionální základy. Na repertoáru se střídaly spektakulární produkce typu Excelsior (Hudba: R. Marenco, Choreografie podle L.Manzottiho, E. Borriho j.h. a v roce 1885 A. Bergera, nové nastudování 1903 a 1913; celkem 210 repríz), Flik a Flok (Hudba: L. P. Hertel, 1886) aj. s klasickými tituly Giselle (1886), II. jednání z baletu Labutí jezero (1888), Sylvie (1888), Coppélia (1893) a domácími novinkami, většinou určenými dětskému divákovi, např. Štědrovečerní sen (1886), Pohádka o nalezeném štěstí K. Kovařovice (1889), Rákoš Rákoczy (1891) nebo Bajaja (1897).
Bergerovým nástupcem se stal, Achille Viscusi, představitel italské školy, který v ND působil v letech 1900–1912. Jeho jméno je spojeno s uváděním Nedbalových baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) a Princezna Hyacinta (1911). Na repertoár uvedl Labutí jezero (1901) a Louskáčka (1908). Významné bylo i jeho provedení Dvořákových Slovanských tanců (1901).
Po druhém, méně významném působení A. Bergera v ND v letech 1912–1923 byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský (1923–1927). S jeho nástupem převládla ruská škola nad předchozí italskou. Repertoár se modernizoval a vedle ďagilevovských titulů (Šehrezáda – 1924, Petruška – 1925, Zmatek – 1926) se objevily, mj. zásluhou šéfa opery O. Ostrčila a režiséra F. Pujmana, i české novinky Istar (1924), Doktor Faust (1926) a Kdo je na světě nejmocnější (1927).
Dalším vedoucím baletu ND byl spolehlivý Jaroslav Hladík (1927–1933), který mj. připravil do repertoáru Signorinu Gioventu a Nikotinu (1930). V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík (Špalíček, 1933), který byl spolu s Jelizavetou Nikolskou baletním mistrem a choreografem (1936–1940).
Velký umělecký vzestup přinesla baletu ND poválečná éra Saši Machova (1946–1951). V jeho osobě se spojil koncepční dramaturg s citlivým choreografem a zdatným režisérem, který uskutečňoval svou představu specificky. Během krátké doby dokázal v baletu ND zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností (Z. Šemberová, M. Kůra, V. Jílek, A. Landa, O. Stodola, J. Blažek). Přesvědčivé a přitažlivé inscenační výsledky přinesly baletu ND obecné uznání, vysokou uměleckou i společenskou prestiž a vedly k jeho vyvázání z dosavadního područí opery. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily Svatby (1947), Popelka (1948), Romeo a Julie (1950) a z domácích novinek to byly např. Vostřákovy balety Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950).
Na místo šéfa baletu byl roku 1957 povolán z Plzně Jiří Němeček. Pod jeho vedením (1957–1970 a 1979–1989) se balet ND stal velkým a inscenačně emancipovaným tělesem, rovnocenným partnerem operního a činoherního souboru. J. Němeček byl reprezentant režisérského typu choreografa, jeho inscenace vynikaly pevnou dramaturgickou a režijní stavbou, pádností a srozumitelností, např. Sluha dvou pánů (1958), Othello (1959) a Romeo a Julie (1962). Skladba repertoáru i inscenační tvar byly zprvu ovlivněny sovětským vzorem tzv. drambaletů (Mládí – 1959). Od 60. let rostlo v jeho tvorbě zastoupení modernějších kratších děl, např. Marnotratný syn (1963), Svědomí (1964). Z významných zahraničních hostů spolupracoval s baletem ND J. Grigorovič, který nastudoval Legendu o lásce (1963), N. Dudinská a K. Sergejev Labutí jezero podle tradiční verze M. Petipy a L. Ivanova (1971).
Emerich Gabzdyl se stal šéfem baletu ND v letech 1970–1974 a uvedl zde např. Svěcení jara (1972), Lowiczské tance a Ondráše (1974). M. Kůra, spolu s režisérem P. Weiglem, přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie (1971), která dosáhla 255 repríz a byla také zfilmována.
V letech 1974–1978 šéfoval baletu ND Miroslav Kůra. K jeho choreografiím patřily např. Šípková Růženka / Spící krasavice (1974), Stvoření světa (1975) nebo baletně ztvárněná suita Radúz a Mahulena (1976).
Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes a stálým choreografem byl L. Vaculík, jenž spolu s hostujícím režisérem J. Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního dějového baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží: Malý pan Friedeman a Psycho (1993, obnoveno 2000), Čajkovskij (1994), osobitá verze baletu Coppélia (1995), Isadora Duncan (1998), komediální balet Někdo to rád… (1994, obnoveno 2001) a dětskému divákovi určený Mauglí (1996).
Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly ze Západu, např. Choreografie z Nizozemí (1992 s darovanými autorskými právy – Three pieces G. Bacewiczové v choreografii H. van Manena, Polní mše B. Martinů a Návrat do neznámé země L. Janáčka v choreografii J. Kyliána), večer Amerikana I, Carmen ou La tragédie de Don José. Po Oněginovi (1999) se na jeviště po deseti letech vrátila Šípková Růženka / Spící krasavice (2000) a byly uvedeny další význačné tituly světového repertoáru, jako např. Sinfonietta a Dítě a kouzla (2000 – Choreografie: J. Kylián), Sphinx (2002 – Choreografie: G. Tetley) nebo poslední premiéra této sezony Zkrocení zlé ženy (2003 – Choreografie: J. Cranko).
zdroj: http://www.musicologica.cz/
Od slavnostního zahájení v září 1883 až do roku 1945 mělo německé divadlo v Liberci činoherní, operní a operetní soubor. V té době byli členy baletního souboru němečtí tanečníci, převážně z řad amatérů. Vedle akrobatických a cirkusových skupin se v divadle uskutečnila řada pohostinských baletních představení z Divadla na Vídeňce, pražského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1988), berlínského ansámblu Excelsior (1890), vídeňského souboru Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). V letech 1933 - 1937 se stalo událostí pravidelné hostování slavné hvězdy moderního tance třicátých let Harolda Kreutzberga, libereckého rodáka.
Po druhé světové válce nastává radikální proměna národnostní, politická i kulturní. Spolu s operou a činohrou vznikl i samostatný profesionální baletní soubor. Prvním baletním šéfem byl Rudolf Macharovský, první baletní premiérou Z pohádky do pohádky. Mezi osobnosti, které se zapsaly do historie libereckého baletu, právem patří Josef Škoda, Josef Judl, Věra Untermüllerová a Bohumil Svoboda. Inscenovali nejen klasické tituly (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček), ale i díla moderní baletní literatury.
V roce 1964 nastoupila do funkce šéfky baletu Milena Moravcová. Její éra znamenala netradiční dramaturgii, ke svým choreografiím si vybírala kvalitní, původně baletu neurčenou hudbu i z jazzové oblasti. V roce 1971 přichází do Liberce František Pokorný, který zde realizuje svou osobitou koncepci soudobého tanečního divadla a uvádí řadu autorských baletních koláží. V roce 1989 založil Experimentální taneční školu, jedinou svého druhu v republice. S libereckým souborem nastudoval přes třicet titulů - Lidská komedie (1971), Rožmberské obrázky (1972), Carmen (1974), Anna Karenina (1978), Viktorka (1979), Polní mše (1981), Špalíček (1990), Coppélie (1992).
Po odchodu Františka Pokorného v roce 1993 na jeho místo nastupuje Petr Šimek (Carmen, Romeo a Julie, Krysař, Salome), kterého po čtyřech letech vystřídala Ljubov Dančenko. Ke spolupráci zve hostující choreografy (D. Wiesner, J. Loginov, P. Šmok).
Petr Tyc jako šéf a choreograf uvádí v r. 2000 tituly Sáře bylo 90 let, Čtyři biblické tance a projekt To málo co vím o Sylfidách.
Od roku 2001 je šéfkou baletu Vlasta Vindušková. V současné době má soubor 14 tanečníků a k baletním inscenacím jsou zváni sólisté a choreografové našich předních scén. Vzpomínky (I. Janovcová, P. Šimek - v roce 2001), Podzimní karneval (G. Skála - za roli Fiony získala T. Juřicová Cenu Thálie - 2001), Konec starých časů (D. Slobašpyckyj - 2002), Pygmalion (I. Janovcová - 2002), Salieri? Mozart! (G. Skála - K. Miková oceněná vedlejší cenou Philip Morris - 2003).
zdroj:http://www.saldovo-divadlo.cz/
zdroj: http://www.musicologica.cz/