Vše začalo na přelomu 14.-15. století, kdy se prohloubily obchodní  styky mezi Evropou a Blízkým východem. Kromě zboží, do Evropy a zejména do Itálie pronikala i kultura. V tomto období se zrodil nový filozofický směr, který se nazývá HUMANIZMUS  ( humanus,  znamená lidský). Podle starořeckého vzoru se zájem obrací na člověka, na jeho myšlenky, touhy a potřeby. Antická kultura se stala vzorem pro všechny složky umění.

Návrat k antice v humanizmu znamenal začátek RENESANCE (= znovuzrození ). Tento nový pohled se  odrážel i ve scénickém umění, ve kterém se italští renesanční lidé pokusili oživit antické drama. Proto při nejrůznějších příležitostech pořádali v palácích nádherné slavnosti, ve kterých spojovali hudbu, zpěv, poezii a tanec.

Z počátku na slavnostech vyplňovaly umělecké programy nazývané entremets přestávky mezi jídly. Až později se změnily na zjednodušená představení s dějem, které se nazývaly ballets a entrées. K rozvoji ballets a entrées v 16. a 17. přispěly mumraje a maškarády. Byla to poněkud vulgárnější představení, která se skládala z pantomimy, akrobacie a sólového zpěvu.

Do Francie se renesance dostala později, protože celá země se zmítala bojem o moc mezi šlechtou a králem. Italský typ renesančních slavností na francouzském dvoře zdomácněl až v době, kdy se Kateřina Medici provdala za francouzského krále Jindřicha II. Na královský dvůr si zvala umělce z rodné Itálie. Houslista  a tanečník Baltazár zrežíroval "Balet de comique de la reine" na oslavu svatby. V tomto baletu se poprvé sjednotily  libreto, hudba, výprava, pantomima a tanec. Tanec je pokládán za jednu z nejdůležitějších složek dvorské etikety.

Ludvík XIV. tanec miloval a nejenže pokračoval v tradici dvorních představení, ale dokonce se jich sám zúčastňoval. Také díky roli v baletu Le Ballet de la Nuit, kde tančil v roli slunce, dostal své přízvisko Sluneční král. Tanec se stal nepostradatelnou aktivitou urozené společnosti. Všichni, kdo chtěli být na blízku králi, museli umět tančit. Tanec byl ve Francii úspěšnější než opera.

BALLET COMIQUE DE LA REINE

Dobová rytina zachycující slavné představení

Komponované představení, kteřé bylo uspořádáno za vlády královny Kateřiny Medicejské 15. října 1581 v Louvru v Paříži. V historii baletu bývá považováno za první skutečné baletní představení. Představuje vrcholnou formu balletu de cour.

Důvodem této slávy byla velkolepá svatba: ženichem byl vévoda de Joyeuse, oblíbenec Jindřicha III. Hlavním tvůrcem celého představení byl Ital Belgioso Baltazarini (Balthasar de Beaujoyeulx), který vytvořil choreografii a vlastně i režii. Jako námět si vybral Čarodějku Kirké - L'Enchanteresse Circé.

Na představení se podílelo vícero umělců: autorem scénáře byl dvorní básník Chesnay, hudbu vytvořil de Beaulieu, dekorace a kostýmy navrhl dvorní malíř Patin. Tím poprvé v historii tance došlo ke sjednocení prvků tvořících taneční drama: libreta, hudby, výpravy, pantomimy a tance. To je dodnes základní podmínkou charakterizující balet.

V představení účinkovali nejvýznamnější dvořané v čele s královnou Luisou. Proto představení vešlo do historie pod názvem Ballet Comique de la Reine (nebo Royne), což znamená Komický královnin balet.

Novinkou bylo i uspořádání představení. Král a snoubenci seděli na pódiu v čele sálu a celé představení se hrálo směrem k nim - poprvé se hrálo na čtvrtou stěnu. Ostatní diváci byli umístěni na vyvýšených místech podél, Baltazarini proto využil bohatých možností horizontální choreografie.

V úvodu představení zajatec, kterému se podařilo uniknout ze zahrad Kirké, předstoupil před krále, vyslovil mu hold a žádal jej o pomoc pro ostatní zajatce. O jejich vysvobození se pak pokoušeli různíbohové, satyrové a nymfy, pod vedením královny. Nakonec zasáhl sám Jupiter a zničil čarodějku úderem blesku. V závěru všichni účinkující zatančili Grand ballet, jímž vzdali hold králi. Výstup se skládal ze čtyřiceti choreografických obrazců, vzájemně do sebe přecházejících. Jednotlivé scenérie (palác Kirké, les s Panovou jeskyní, zahrady Kirké) byly různě rozmístěny po sále, děj se podle potřeby přenášel z místa na místo. Byly využity i jevištní stroje - sestup Merkura z nebe, triumfální Minervin vůz letící vzduchem, Jupiter na orlu a blesk a hrom, který zničil Kirké.

(zdroj:http://tanec.tillwoman.net/)

BALLET DE COUR

Za vlády Kateřiny Medicejské společné snahy francouzských a italských umělců o znovuobjevení antického divadla vyústily do jevištní dramatické formy nazvané ballet de cour, dvorský balet. (V Itálii tytéž snahy vedly ke vzniku opery.)

Ballet de cour představoval syntézu instumentální hudby, zpěvu, recitace a tance. Pro silný vizuální účinek těchto představení byly nezbytné bohaté kostýmy, dekorace, rekvizity a důmyslná jevištní technika.

Tanec byl u těchto představení zpočátku méně zastoupenou složkou, postupně si však získával stále větší prostor. Byl vytvářen z kroků, které tanečníci (šlechtici) znali z běžných společenských tanců a které byly zakomponovány do proměnlivých geometrických obrazců. Hlavní role tančívali představitelé nejvyšší dvorské šlechty, bývali však najímání i profesionálové - pro obtížné kroky, skoky a akrobatické prvky a groteskní tance (mohli tančit i sloužící).

Slavným představením tohoto druhu bylo taneční divertissement, uspořádané na počest polských vyslanců, kteří přijeli Jidnřichu III. nabídnout polskou korunu (1573), a především Ballet Comique de la Reine (Komický balet královnin), předvedený v Louvru roku 1581. Organizátorem obou těchto slavností byl Ital Belgioso Baltazarini (Beaujoyeulx)

Ballet de cour zůstal u francouzského dvora oblíbený jako součást četných slavností po celé 17. století (jen během let 1600 - 1620 bylo provedeno 96 baletů).

(zdroj: http://tanec.tillwoman.net/)

S příchodem baroka v 17. - 18. Století se mění i balet. Přestože se taneční technika zdokonaluje, stále víc a víc se dává důraz na pompézní krásu dekorací, bohatost a přepychovost kostýmů. Baletní slavnosti se v tomto období rozšířily na všechny evropské královské dvory. Z renesančních slavností vzniknul v baroku osobitý druh slavností a to balet na drezůrovaných koních, které se dochovaly dodnes v Barceloně a ve Vídni.

Největší zásluhu na růstu prestiže tance, měli v baroku jednoznačně Francouzi, v čele s Ludvíkem XIV. Francouzi milovali balet tak, jako Italové operu.

Tanec se stal nepostradatelnou aktivitou urozené společnosti.Každý, kdo chtěl něco znamenat, či víc, být nablízku králi, musel umět tančit.

Roku 1661 založil Ludvík XIV Královskou akademii tance, a baletní umění se začalo profesionalizovat. Balet se začal v 18.st. rychle šířit a „každý panovník, který měl špetku rozumu a dobrý vkus“, zaměstnal u svého dvora jako tanečního mistra Francouze nebo alespoň někoho, kdo se u Francouze učil.

V baroku také poprvé vzniklo grafické zachycení tance. První ředitel královské akademie P. Beauchamp a A. Feuillet vytvořili systém, na jehož základě byl tanec formálně předávatelný. Vznikla první sbírka o tanci – „Choreografie neboli Umění zapisovat tanec“. Autoři této knihy a jejich následovníci pro dnešní dobu zachytili 350 tanců z 18.století.

Navzdory tomu, že mělo baroko k tanci velmi kladný vztah, nepočítalo se s ním jako se samostatným divadelním útvarem a stal se součástí divadelně – hudebních představení.

Přestože v tanci muselo existovat mnoho rozdílných přístupů  a interpretačních technik, jistá je existence tří hlavních – Danse noble , Danse haute a Ballet d´action.

Danse noble, Ballet du cour – francouzský urozený styl neboli dvorský tanec. Jedná se o dědictví Ludvíka XIV, který z tance na svém dvoře udělal ceremonii, při které člověk dosahoval vrcholu elegance a harmonie s celým světem a oslavoval tak svoji důstojnost. Král šel za hranice pouhé účasti, ze svých dvorních tanců, ve kterých exceloval i při velmi složitých krokových variacích, učinil obrovskou někdy i několik dní trvající záležitost. Nejznámější je Ballet de la nuit, od J.B. Lullyho, nejúžasnější extravagance 17. století. Představení trvalo 13 hodin a král v něm tančil roli  Slunce, odtud jeho přízvisko „Sluneční král“.

Danse haute – tanec do výšky, spočíval v technice skoku. Tento průlom učinili Italové, kteří ho rozvíjeli především v commedii dell´arte. Nový způsob tance nebyl všemi přijímán kladně, v jedné hře se praví : „Dříve tančili, dnes skáčou…“. K potěšení některých a k znechucení jiných začaly do výšky skákat i ženy.

Vzestup virtuozity tanečníků znamenal ale pouze novou podívanou, nikoliv divadelnost založenou na dramatické akci.

Ballet d´action – dějový tanec. Existovali jedinci, kteří viděli možnost vyprávět děj pouze za pomoci tance. J. Weaver v Londýně uvedl baletní pantomimu, ve které skloubil taneční výstupy s mimovanou akcí. Tím se dějovému tanci přiblížil nejvíce, ale tento žánr se plně vyvinul až v období klasicismu.

Další vývoj renesančních baletních slavností se v časném baroku rozděluje. V Itálii se tyto slavnosti přesunují na veřejnost, do ulic, později do divadel. Ale protože v nich převažuje zpěv, později z nich vznikají opery. Ve Francii se balety staly zábavou výhradně pro dvořany a textová a taneční část v nich zaujímala rovnocenné místo.

Za vlády Jindřicha IV. Se tanci věnovala velká pozornost.  U dvora tančí všichni dvořané podle hesla „dokonalý kavalír musí ovládat jízdu na koni, šerm a tanec“. Vášnivým tanečníkem byl i král Ludvík XIII., který rád tančil nejrůznější role. Baletu vrátil zpívané části a zakázal v nich vystupovat ženám, a tak muži museli tančit i ženské role. Toto období se nazývá Ballet du Roi.

Dalším vášnivým milovníkem umění a baletu byl Ludvík XIV., známý též jako Král Slunce, podle Lullyho baletu „La nuite“ (Noc), ve kterém král hrál hlavní roli – Slunce. Byl typem „danseur noble“, který se později pro francouzský balet stal příznačným. V roce 1681 se na jeviště vrátily i ženy díky inscenacím „Vítězství lásky“, ve které triumfovala Madmasell la Fontaine.

 V období baroka se baletní umění začalo profesionalizovat. Na dvorských baletech původně účinkovali šlechtici. K výuce profesionálních tanečníků přispělo založení Královské akademie tance v roce 1661.(L´Académie royal de danse) ,kterou  Ludvík XIV.  založil. Prvním ředitelem akademie byl jmenován tanečník, učitel tance a „tvůrce všech baletů jeho veličenstva“ Pierre Beauchamp,  (1636-1705). Pravidelně se scházel s 13 akademiky a společně schvalovali nové prvky v tancích. Kodifikovali pět základních pozic nohou (které se používají dodnes), uzákonili principy vytočení nohou a zabývali se i zápisem tance pomocí grafických značek.

 Balet byl v té době výsadou mužů. Roku 1681 se na prknech pařížské opery objevuje první žena. Balet se stal povoláním mužů i žen.Začínají se objevovat první slavní tanečníci a tanečnice.(Anna – Marie de Cambargo a Marie Stalle , Luis Dupre)

Toto velké století - la grande siecle – francouzského baletu a výsledky rozkvětu sepsal ve své práci  "Choreographie de l'Art de Decoure la Dance" Raoul Feuilet. Poprvé zde definoval pět klasických pozic, čímž definitivně stabilizoval francouzskou terminologii, která se zachovala dodnes.

Křehké a galantní rokoko (rokai = prvek ve tvaru S, který vzniknul z tvaru mušle) trvalo přibližně od roku 1720 do roku 1770 a často je považováno jen za konec baroka. Ale bylo to nové umění, které se odlišovalo od majestátnosti baroka svou jemností a koketností. Je přechodem mezi barokem a klasicismem (klasicismus-pestrost a harmonie).

V éře klasicismu se tanec začal uplatňovat jako svébytné umění, tzv. dějový balet.

První známky reformy baletu můžeme pozorovat už v práci Marie Saleové a choreografů Franca von Hilverdinga a Gaspara Angioliniho. Tanec pokládali za umění schopné vyjádřit veškeré city člověka a požadovali pro něj stejné uznání, jakého se dostávalo komedii a opeře. Bojovali proti maskám a vyumělkovaným kostýmům.

V tomto období se díky Salvátorovi Viganovi stalo Miláno městem setkání kulturních prominentů. Salvátor Vigan byl nejen vynikající tanečník, ale i choreograf, který se řídil zásadou, že „nestačí pouze potěšit oko diváka, ale je třeba dojmout i jeho srdce“.

Jeana-Georges Noverre (1727-1810), sepisuje své -Listy o tanci a baletu (1760), ve kterých se zaměřil na vývoj baletu d'action. Chtěl aby tanečníci přestali vystupovat v těžkopádných nešikovných kostýmech,které jim znemožňovaly volnost pohybu, a chtěl, aby tanečníci na podiu představovali postavy.

Na přelomu 18. a 19. století zasáhly negativní vlivy z politického a společenského života i do umění; umělci často unikali do světa fantazie, do krásných vymyšlených zemí. Vzniká romantismus. Centrum baletního dění se přeneslo z Francie do italského Milána, kde byla akademie. Tanec se obohatil o mnoho nových prvků a s definitivní platností bylo určeno vytočení nohou v kyčlích o 90°.

V roce 1823 se poprvé staví na špičky prstů Amalie Brugnoliová a za necelých deset let po té se špičkový tanec stává symbolem nejvyšší techniky ženského tance. Tomuto období se také říká balet le blanc – bílý balet, protože choreografie baletů ukazuje balerínu na špičkách a mušelínové tříčtvrteční  bílé sukni.

Do baletního umění v té době proniklo několik novinek, doposud nepoužívaných. Reálný svět se na jevišti střídal se světem nehmotným, jemuž vévodili sylfidy (vzdušné víly) ondiny či najády(víly vodní). Měli vytvořit iluzi tajemného a pohádkového prostředí. Tanečnice se stávali něžnými vílami a k tomu jim napomáhali vyztužené střevíce (špičky), zvedání nohou do výšky a otáčení se.

Vývoj klasického baletu se přenesl  z Francie a Itálie do  Ruska. Roku 1847 přichází do Petrohradu mladý francouzský tanečník Marius Petipa (1818-1910). Baletní repertoár s ním získal přes padesát celovečerních baletů, z toho nejméně osm je nejhranějších na celém světě, např. Spící krasavice(1890),Louskáček(1892),  Labutí jezero(1895), La Bayadere a další.

V druhé polovině 18. Století zachází zbožňování ženských baleních hvězd tak daleko, že ženy tančí i mužské role. Prudce vzrůstající technika špičkového tance a bezmezné uctívání hvězd vedlo koncem 19. Století k úpadku baletního umění. Balet sloužil jen k předvedení brilantní baletní techniky a půvabu jednotlivých hvězd. To způsobilo, že se baletní sbor stal jen kulisou.

Ve 20. století usilovali jednotlivé osobnosti o radikální reformu tanečního umění. Na jedné straně zde krystalizovala snaha vytvořit zcela nový svébytný styl moderního tance, na straně druhé chtěli klasicky školení tanečníci reformovat v té době již přežitou podobu baletních představení. Ta se na konci století proměnila v tzv. balety- féerie,trvající i pět hodin. Diváci mohli obdivovat artistické výkony sólistů, velké sbory, nádherné dekorace, rekvizity i živá zvířata. Myšlenku by však našli jen stěží.