Vše začalo na přelomu 14.-15. století, kdy se prohloubily obchodní styky mezi Evropou a Blízkým východem. Kromě zboží, do Evropy a zejména do Itálie pronikala i kultura. V tomto období se zrodil nový filozofický směr, který se nazývá HUMANIZMUS ( humanus, znamená lidský). Podle starořeckého vzoru se zájem obrací na člověka, na jeho myšlenky, touhy a potřeby. Antická kultura se stala vzorem pro všechny složky umění.
Návrat k antice v humanizmu znamenal začátek RENESANCE (= znovuzrození ). Tento nový pohled se odrážel i ve scénickém umění, ve kterém se italští renesanční lidé pokusili oživit antické drama. Proto při nejrůznějších příležitostech pořádali v palácích nádherné slavnosti, ve kterých spojovali hudbu, zpěv, poezii a tanec.
Z počátku na slavnostech vyplňovaly umělecké programy nazývané entremets přestávky mezi jídly. Až později se změnily na zjednodušená představení s dějem, které se nazývaly ballets a entrées. K rozvoji ballets a entrées v 16. a 17. přispěly mumraje a maškarády. Byla to poněkud vulgárnější představení, která se skládala z pantomimy, akrobacie a sólového zpěvu.
Do Francie se renesance dostala později, protože celá země se zmítala bojem o moc mezi šlechtou a králem. Italský typ renesančních slavností na francouzském dvoře zdomácněl až v době, kdy se Kateřina Medici provdala za francouzského krále Jindřicha II. Na královský dvůr si zvala umělce z rodné Itálie. Houslista a tanečník Baltazár zrežíroval "Balet de comique de la reine" na oslavu svatby. V tomto baletu se poprvé sjednotily libreto, hudba, výprava, pantomima a tanec. Tanec je pokládán za jednu z nejdůležitějších složek dvorské etikety.
Ludvík XIV. tanec miloval a nejenže pokračoval v tradici dvorních představení, ale dokonce se jich sám zúčastňoval. Také díky roli v baletu Le Ballet de la Nuit, kde tančil v roli slunce, dostal své přízvisko Sluneční král. Tanec se stal nepostradatelnou aktivitou urozené společnosti. Všichni, kdo chtěli být na blízku králi, museli umět tančit. Tanec byl ve Francii úspěšnější než opera.
BALLET COMIQUE DE LA REINE
Dobová rytina zachycující slavné představení
Komponované představení, kteřé bylo uspořádáno za vlády královny Kateřiny Medicejské 15. října 1581 v Louvru v Paříži. V historii baletu bývá považováno za první skutečné baletní představení. Představuje vrcholnou formu balletu de cour.
Důvodem této slávy byla velkolepá svatba: ženichem byl vévoda de Joyeuse, oblíbenec Jindřicha III. Hlavním tvůrcem celého představení byl Ital Belgioso Baltazarini (Balthasar de Beaujoyeulx), který vytvořil choreografii a vlastně i režii. Jako námět si vybral Čarodějku Kirké - L'Enchanteresse Circé.
Na představení se podílelo vícero umělců: autorem scénáře byl dvorní básník Chesnay, hudbu vytvořil de Beaulieu, dekorace a kostýmy navrhl dvorní malíř Patin. Tím poprvé v historii tance došlo ke sjednocení prvků tvořících taneční drama: libreta, hudby, výpravy, pantomimy a tance. To je dodnes základní podmínkou charakterizující balet.
V představení účinkovali nejvýznamnější dvořané v čele s královnou Luisou. Proto představení vešlo do historie pod názvem Ballet Comique de la Reine (nebo Royne), což znamená Komický královnin balet.
Novinkou bylo i uspořádání představení. Král a snoubenci seděli na pódiu v čele sálu a celé představení se hrálo směrem k nim - poprvé se hrálo na čtvrtou stěnu. Ostatní diváci byli umístěni na vyvýšených místech podél, Baltazarini proto využil bohatých možností horizontální choreografie.
V úvodu představení zajatec, kterému se podařilo uniknout ze zahrad Kirké, předstoupil před krále, vyslovil mu hold a žádal jej o pomoc pro ostatní zajatce. O jejich vysvobození se pak pokoušeli různíbohové, satyrové a nymfy, pod vedením královny. Nakonec zasáhl sám Jupiter a zničil čarodějku úderem blesku. V závěru všichni účinkující zatančili Grand ballet, jímž vzdali hold králi. Výstup se skládal ze čtyřiceti choreografických obrazců, vzájemně do sebe přecházejících. Jednotlivé scenérie (palác Kirké, les s Panovou jeskyní, zahrady Kirké) byly různě rozmístěny po sále, děj se podle potřeby přenášel z místa na místo. Byly využity i jevištní stroje - sestup Merkura z nebe, triumfální Minervin vůz letící vzduchem, Jupiter na orlu a blesk a hrom, který zničil Kirké.
(zdroj:http://tanec.tillwoman.net/)
BALLET DE COUR
Za vlády Kateřiny Medicejské společné snahy francouzských a italských umělců o znovuobjevení antického divadla vyústily do jevištní dramatické formy nazvané ballet de cour, dvorský balet. (V Itálii tytéž snahy vedly ke vzniku opery.)
Ballet de cour představoval syntézu instumentální hudby, zpěvu, recitace a tance. Pro silný vizuální účinek těchto představení byly nezbytné bohaté kostýmy, dekorace, rekvizity a důmyslná jevištní technika.
Tanec byl u těchto představení zpočátku méně zastoupenou složkou, postupně si však získával stále větší prostor. Byl vytvářen z kroků, které tanečníci (šlechtici) znali z běžných společenských tanců a které byly zakomponovány do proměnlivých geometrických obrazců. Hlavní role tančívali představitelé nejvyšší dvorské šlechty, bývali však najímání i profesionálové - pro obtížné kroky, skoky a akrobatické prvky a groteskní tance (mohli tančit i sloužící).
Slavným představením tohoto druhu bylo taneční divertissement, uspořádané na počest polských vyslanců, kteří přijeli Jidnřichu III. nabídnout polskou korunu (1573), a především Ballet Comique de la Reine (Komický balet královnin), předvedený v Louvru roku 1581. Organizátorem obou těchto slavností byl Ital Belgioso Baltazarini (Beaujoyeulx)
Ballet de cour zůstal u francouzského dvora oblíbený jako součást četných slavností po celé 17. století (jen během let 1600 - 1620 bylo provedeno 96 baletů).
(zdroj: http://tanec.tillwoman.net/)
S příchodem baroka v 17. - 18. Století se mění i balet. Přestože se taneční technika zdokonaluje, stále víc a víc se dává důraz na pompézní krásu dekorací, bohatost a přepychovost kostýmů. Baletní slavnosti se v tomto období rozšířily na všechny evropské královské dvory. Z renesančních slavností vzniknul v baroku osobitý druh slavností a to balet na drezůrovaných koních, které se dochovaly dodnes v Barceloně a ve Vídni.
Největší zásluhu na růstu prestiže tance, měli v baroku jednoznačně Francouzi, v čele s Ludvíkem XIV. Francouzi milovali balet tak, jako Italové operu.
Tanec se stal nepostradatelnou aktivitou urozené společnosti.Každý, kdo chtěl něco znamenat, či víc, být nablízku králi, musel umět tančit.
Roku 1661 založil Ludvík XIV Královskou akademii tance, a baletní umění se začalo profesionalizovat. Balet se začal v 18.st. rychle šířit a „každý panovník, který měl špetku rozumu a dobrý vkus“, zaměstnal u svého dvora jako tanečního mistra Francouze nebo alespoň někoho, kdo se u Francouze učil.
V baroku také poprvé vzniklo grafické zachycení tance. První ředitel královské akademie P. Beauchamp a A. Feuillet vytvořili systém, na jehož základě byl tanec formálně předávatelný. Vznikla první sbírka o tanci – „Choreografie neboli Umění zapisovat tanec“. Autoři této knihy a jejich následovníci pro dnešní dobu zachytili 350 tanců z 18.století.
Navzdory tomu, že mělo baroko k tanci velmi kladný vztah, nepočítalo se s ním jako se samostatným divadelním útvarem a stal se součástí divadelně – hudebních představení.
Přestože v tanci muselo existovat mnoho rozdílných přístupů a interpretačních technik, jistá je existence tří hlavních – Danse noble , Danse haute a Ballet d´action.
Danse noble, Ballet du cour – francouzský urozený styl neboli dvorský tanec. Jedná se o dědictví Ludvíka XIV, který z tance na svém dvoře udělal ceremonii, při které člověk dosahoval vrcholu elegance a harmonie s celým světem a oslavoval tak svoji důstojnost. Král šel za hranice pouhé účasti, ze svých dvorních tanců, ve kterých exceloval i při velmi složitých krokových variacích, učinil obrovskou někdy i několik dní trvající záležitost. Nejznámější je Ballet de la nuit, od J.B. Lullyho, nejúžasnější extravagance 17. století. Představení trvalo 13 hodin a král v něm tančil roli Slunce, odtud jeho přízvisko „Sluneční král“.
Danse haute – tanec do výšky, spočíval v technice skoku. Tento průlom učinili Italové, kteří ho rozvíjeli především v commedii dell´arte. Nový způsob tance nebyl všemi přijímán kladně, v jedné hře se praví : „Dříve tančili, dnes skáčou…“. K potěšení některých a k znechucení jiných začaly do výšky skákat i ženy.
Vzestup virtuozity tanečníků znamenal ale pouze novou podívanou, nikoliv divadelnost založenou na dramatické akci.
Ballet d´action – dějový tanec. Existovali jedinci, kteří viděli možnost vyprávět děj pouze za pomoci tance. J. Weaver v Londýně uvedl baletní pantomimu, ve které skloubil taneční výstupy s mimovanou akcí. Tím se dějovému tanci přiblížil nejvíce, ale tento žánr se plně vyvinul až v období klasicismu.
Další vývoj renesančních baletních slavností se v časném baroku rozděluje. V Itálii se tyto slavnosti přesunují na veřejnost, do ulic, později do divadel. Ale protože v nich převažuje zpěv, později z nich vznikají opery. Ve Francii se balety staly zábavou výhradně pro dvořany a textová a taneční část v nich zaujímala rovnocenné místo.
Za vlády Jindřicha IV. Se tanci věnovala velká pozornost. U dvora tančí všichni dvořané podle hesla „dokonalý kavalír musí ovládat jízdu na koni, šerm a tanec“. Vášnivým tanečníkem byl i král Ludvík XIII., který rád tančil nejrůznější role. Baletu vrátil zpívané části a zakázal v nich vystupovat ženám, a tak muži museli tančit i ženské role. Toto období se nazývá Ballet du Roi.
Dalším vášnivým milovníkem umění a baletu byl Ludvík XIV., známý též jako Král Slunce, podle Lullyho baletu „La nuite“ (Noc), ve kterém král hrál hlavní roli – Slunce. Byl typem „danseur noble“, který se později pro francouzský balet stal příznačným. V roce 1681 se na jeviště vrátily i ženy díky inscenacím „Vítězství lásky“, ve které triumfovala Madmasell la Fontaine.
V období baroka se baletní umění začalo profesionalizovat. Na dvorských baletech původně účinkovali šlechtici. K výuce profesionálních tanečníků přispělo založení Královské akademie tance v roce 1661.(L´Académie royal de danse) ,kterou Ludvík XIV. založil. Prvním ředitelem akademie byl jmenován tanečník, učitel tance a „tvůrce všech baletů jeho veličenstva“ Pierre Beauchamp, (1636-1705). Pravidelně se scházel s 13 akademiky a společně schvalovali nové prvky v tancích. Kodifikovali pět základních pozic nohou (které se používají dodnes), uzákonili principy vytočení nohou a zabývali se i zápisem tance pomocí grafických značek.
Balet byl v té době výsadou mužů. Roku 1681 se na prknech pařížské opery objevuje první žena. Balet se stal povoláním mužů i žen.Začínají se objevovat první slavní tanečníci a tanečnice.(Anna – Marie de Cambargo a Marie Stalle , Luis Dupre)
Toto velké století - la grande siecle – francouzského baletu a výsledky rozkvětu sepsal ve své práci "Choreographie de l'Art de Decoure la Dance" Raoul Feuilet. Poprvé zde definoval pět klasických pozic, čímž definitivně stabilizoval francouzskou terminologii, která se zachovala dodnes.
Křehké a galantní rokoko (rokai = prvek ve tvaru S, který vzniknul z tvaru mušle) trvalo přibližně od roku 1720 do roku 1770 a často je považováno jen za konec baroka. Ale bylo to nové umění, které se odlišovalo od majestátnosti baroka svou jemností a koketností. Je přechodem mezi barokem a klasicismem (klasicismus-pestrost a harmonie).
V éře klasicismu se tanec začal uplatňovat jako svébytné umění, tzv. dějový balet.
První známky reformy baletu můžeme pozorovat už v práci Marie Saleové a choreografů Franca von Hilverdinga a Gaspara Angioliniho. Tanec pokládali za umění schopné vyjádřit veškeré city člověka a požadovali pro něj stejné uznání, jakého se dostávalo komedii a opeře. Bojovali proti maskám a vyumělkovaným kostýmům.
V tomto období se díky Salvátorovi Viganovi stalo Miláno městem setkání kulturních prominentů. Salvátor Vigan byl nejen vynikající tanečník, ale i choreograf, který se řídil zásadou, že „nestačí pouze potěšit oko diváka, ale je třeba dojmout i jeho srdce“.
Jeana-Georges Noverre (1727-1810), sepisuje své -Listy o tanci a baletu (1760), ve kterých se zaměřil na vývoj baletu d'action. Chtěl aby tanečníci přestali vystupovat v těžkopádných nešikovných kostýmech,které jim znemožňovaly volnost pohybu, a chtěl, aby tanečníci na podiu představovali postavy.
Na přelomu 18. a 19. století zasáhly negativní vlivy z politického a společenského života i do umění; umělci často unikali do světa fantazie, do krásných vymyšlených zemí. Vzniká romantismus. Centrum baletního dění se přeneslo z Francie do italského Milána, kde byla akademie. Tanec se obohatil o mnoho nových prvků a s definitivní platností bylo určeno vytočení nohou v kyčlích o 90°.
V roce 1823 se poprvé staví na špičky prstů Amalie Brugnoliová a za necelých deset let po té se špičkový tanec stává symbolem nejvyšší techniky ženského tance. Tomuto období se také říká balet le blanc – bílý balet, protože choreografie baletů ukazuje balerínu na špičkách a mušelínové tříčtvrteční bílé sukni.
Do baletního umění v té době proniklo několik novinek, doposud nepoužívaných. Reálný svět se na jevišti střídal se světem nehmotným, jemuž vévodili sylfidy (vzdušné víly) ondiny či najády(víly vodní). Měli vytvořit iluzi tajemného a pohádkového prostředí. Tanečnice se stávali něžnými vílami a k tomu jim napomáhali vyztužené střevíce (špičky), zvedání nohou do výšky a otáčení se.
Vývoj klasického baletu se přenesl z Francie a Itálie do Ruska. Roku 1847 přichází do Petrohradu mladý francouzský tanečník Marius Petipa (1818-1910). Baletní repertoár s ním získal přes padesát celovečerních baletů, z toho nejméně osm je nejhranějších na celém světě, např. Spící krasavice(1890),Louskáček(1892), Labutí jezero(1895), La Bayadere a další.
V druhé polovině 18. Století zachází zbožňování ženských baleních hvězd tak daleko, že ženy tančí i mužské role. Prudce vzrůstající technika špičkového tance a bezmezné uctívání hvězd vedlo koncem 19. Století k úpadku baletního umění. Balet sloužil jen k předvedení brilantní baletní techniky a půvabu jednotlivých hvězd. To způsobilo, že se baletní sbor stal jen kulisou.
Ve 20. století usilovali jednotlivé osobnosti o radikální reformu tanečního umění. Na jedné straně zde krystalizovala snaha vytvořit zcela nový svébytný styl moderního tance, na straně druhé chtěli klasicky školení tanečníci reformovat v té době již přežitou podobu baletních představení. Ta se na konci století proměnila v tzv. balety- féerie,trvající i pět hodin. Diváci mohli obdivovat artistické výkony sólistů, velké sbory, nádherné dekorace, rekvizity i živá zvířata. Myšlenku by však našli jen stěží.
Chronologie tance
Časová osa, která znázorňuje přibližná období, ve kterých se jednotlivé druhy tanců objevily. (Tato chronologie je jen orientační; v českém jazyce zatím žádný takový ucelený materiál nevyšel, takže veškeré zde uváděné informace jsou převzaty z nejrůznějších zdrojů.)
776 př.n.l. – náboženské slavnosti v Olympii, jejichž součástí byl zpěv, tanec, soutěže
600 př.n.l. – oslava boha Dionýsa, jeho stoupenci společně jedli, modlili se a tančili. Později měli
muži námitky, že spolu s nimi tančí i ženy.
500 př.n.l. – vzniká pantomima
441 př.n.l. – Euripides zařazuje tanec do svých her
186 př.n.l. – Bakchanálie
9 př.n.l. – Farandole
40 n.l. – svým tancem okouzluje Salome. Za svůj tanec si vyžádala hlavu Jana Křtitele
500 n.l. – Raks Sharki (břišní tanec)
527 n.l. -tanečnice Theodora (zemřela 548) se stává manželkou císaře Justiniána
860 n.l. – Shiva (Šiva) – se stává „Pánem tance“ (Lord of Dance) –Nataraja
900 n.l. – křesťané pořádají velikonoční taneční představení (tato představení se konala o velikonoční
sobotě)
900 n.l. – Cramignon
1100 n.l. - Espringall
1100 n.l. – Sarabande
1200 n.l. – Westphalia (Waltz)
1360 n.l. – Moresca (Morish dance)
1374 n.l. – Tarantella
1400 n.l. – Ahselroten (tanec z Německa)
1400 n.l. – Basse Dance
1400 n.l. - My Pole Dance (moderní verze tohoto tance se objevila v roce 1880)
1425 n.l. – Calata (Calate, Calado)
1445 n.l. – Le Branle
1448 n.l. – Balet
1455 n.l. – Conjé
1463 n.l. – Torch Dance
1480 n.l. – Galliarde
1480 n.l. – Gagliarde
1485 n.l. – Rigaudon
1500 n.l. – Passe-Pied
1500 n.l. – Alta Danza (Salterello)
po 1500 n.l. – Batugue, Chacola, Dansas dos Espingardeiros, Danses dos Mariyos
po 1500 n.l. - Danses dos Pratos, Fulafranz, Quadernaria, Trotto, Mazurka
1508 n.l. – Pavana (Padovana, Passemesa)
1515 n.l. – Courante (podobné jako Corrente)
1520 n.l. – Clog (Des Sabots)
1525 n.l. – German Dreher (Walzer)
1530 n.l. – Tordion
1546 n.l. – Padovana
1546 n.l. – Passemesa (Pavane)
1549 n.l. – Triori
po 1550 n.l. – Hautes Danses, Minuet, Passe-Mezzo
1552 n.l. – Danse de Canaries
1556 n.l. – Volta (původní, ne francouzská verze)
1560 n.l. – Chacona (Guatamalan)
1560 n.l. – Firlefanz
po 1560 n.l. - Pie de Jibao
po 1560 n.l. – Sarabande
1565 n.l. – Bourrée d´Auvergne
1565 n.l. – Foliá
1569 n.l. – Bergamasca
1570 n.l. – Cushion Dance (Joan Sanderson Dance)
po 1570 n.l. - Danse de Donzellas
1576 n.l. – bylo v Londýně otevřeno první „Divadlo tance“
1580 n.l. – Fuhrungen
1580 n.l. – Gavotte
1580 n.l. – Weller nebo-li Spinner ( Waltz)
1588 n.l. – Romanesca
1588 n.l. – vychází kniha „Orchesographie“ , autor Thoinot Arbeau, ve které je posán vznik „taneční techniky“
1590 n.l. – Nizzarda (podobné Waltzu)
1600 n.l. – Espata Dansa
1600 n.l. – Espunolet
1600 n.l. – La Volte (francouzská)
po 1600 n.l. – Allemande, Baixia, Carica, Chaconne (španělská), Corrente, Dansa Habladas, Entrée Grave, Espagnole, Espanoleta, Gigue (Jig, Giga), Schäfflertanz
1608 n.l. – Pavanilla Italiana
1635 n.l. – založena Academie Francaise
po 1650 n.l. - Les Contredanses ( Contradance)
1661 n.l. – král Ludvík XIV. zakládá Académie Royale de Danse (Královskou taneční akademii)
1670 n.l. – Bocane
1670 n.l. – Walzer
po 1670 n.l. - Pierre Beauchamps definuje pět pozic nohou
1680 n.l. – Lundu
1681 n.l. - La Fontaine – první žena, která profesionálně tančí balet
1690 n.l. – Ländler
1700 n.l. - Raoul-Auger Feuillet vytváří první taneční notaci
po 1700 n.l. - Spanish Fandango
po 1700 n.l. - Allewander (Allemnde)
po 1700 n.l. - Besola, Calenda, Cotillion, Fado, Fofa, Fogueiras de S. João, Fricasee, Friska, Sicilienne
1710 n.l. – Royal Galliarde
1710 n.l. – Rigadoon Royal
1711 n.l. – Forlana (Forlane, Fourlane)
1713 n.l. – Pastoral
1734 n.l. – Marie Camargo si zkracuje u svého divadelního kostýmu sukni nad kotníky, aby byla lépe vidět práce jejích nohou.
1740 n.l. – Quadrille
1750 n.l. – Strathspey
1750 n.l. – Waltz (Walzen)
po 1760 n.l. – Flamenco (Malagueña)
1770 n.l. – Strassburger
1776 n.l. – vídeňský valčík (Viennese Waltz)
1780 n.l. – Bolero
po 1780 n.l. – Furlana
1789 n.l. – první inaugurační ples na počest prezidenta Washingtona
1800 n.l. – Galop
po 1800 n.l. - Balmoral, Basket of Fans, Boston Fancy, Bouffoons (nová verze, nikoli původní řecká)
po 1800 n.l. - La Boulangère, La Danse des 'Brandons', Cascaron, Chahut, Čardáš (Czardas)
po 1800 n.l. - Firlefei (také Virlefei), Friss, Krocan, Paseo Doble, Ta-Toa, Trenchmore, Tyrolene
po 1800 n.l. - Les Varities Parisienne, Waltz a Cinque Temps
1803 n.l. – Romaiika
1812 n.l. - German Drekkar (císařský valčík)
1812 n.l. - English Imperial Waltz (anglický císařský valčík)
1816 n.l. - Mazy Waltz
1820 n.l. - English Contra Dance
1820 n.l. – Lancers
po 1820 n.l. - HopWaltz(La Sauteuse, Old Waltz, New Spring Waltz, Waltz á trois temps)
1822 n.l. – Can-can
1822 n.l. – Polka
po 1830 n.l. - Cracovienne (Kracovienne)
1833 n.l. - La Casseralla
1834 n.l. – Boston (American and Glide Waltz)
1836 n.l. – Cachucha
1839 n.l. – nová polská mazurka
1839 n.l. – Tarentella
1840 n.l. - Columbine Waltz
1840 n.l. - Schottishe Waltz
1840 n.l. – Step
1840 n.l. – Trottartt
1846 n.l. – stínový tanec
1850 n.l. – Cakewalk
po 1850 n.l. – Merengue, Rheinlander, Serious Family Polka, Sicilliana
po 1860 n.l. – Milonga, Napoleonienne, Waltz La Veilers
1866 n.l. - Gitana Waltz
1866 n.l. - Valse L' Americain (francouzská verze Amerického waltzu)
po 1870 n.l. - Balance Waltz
po 1870 n.l. – Maxixe
1874 n.l. - Glide Waltz
1876 n.l. - Hootchy-Cootchy Dance (Hootchie Cootchie, Hootchie, Hoochi Coochi)
1876 n.l. – Skirt Dance
1878 n.l. – počátek muzikálových komedií
po 1880 n.l. - American Gavotte, Ashland Polka, Bamboula, Buzzard Lope, Cadet Waltz
po 1880 n.l. - Carlton, Counjaille, Coquette, Esmerelda Waltz, Eugenie Waltz
po 1880 n.l. - Hesitation Waltz (nebo-li Valse Boston, Bostonský valčík)
po 1880 n.l. – Ragtime
1881 n.l. – vzniká kabaret (Le Chat Noir)
1881 n.l. - College Step Waltz
1888 n.l. - Knickerbocker Waltz , Newport Dance, Three Step Galop
1890 n.l. – Mesemba (samba)
po 1890 n.l. – Tango
1893 n.l. – na světové výstavě v Chicagu tančily egyptské dívky a Sol Bloom nazval tento tanec „břišním tancem“
1895 n.l. – Cloak Dance
1895 n.l. - Irene Skipping Rope Dance (později nazývaný "Double Dutch")
1896 n.l. - Passion Dance
1897 n.l. – Carská mazurka (také nazývaná Czarina Waltz)
po 1900 n.l. – Embolada, Shimmy (Shimmy Sha Wabble)
1900 n.l. – v představení „Floradoa Girls“ se objevuje „Chorus Line Dancing“
1900 n.l. – Americké tango
1902 n.l. - Irish Trot
1902 n.l. – Pasadena
1905 n.l. – Oriental Foxtrot
1906 n.l. – Chicken Reel
1907 n.l. - Cocoanut Dance, Ju-Jitsu Waltz, Whirlwind Waltz
1908 n.l. - Edelweiss Glide Waltz
1909 n.l. – Abstraktní tanec
1909 n.l. – Klapdanse
1910 n.l. – Argentinské tango
1910 n.l. - Buena Vista Tango, Credo Waltz, Open Tango
po 1910 n.l. - Congo Tongo, Fan Tango, Fish Walk, Kangaroo Dip, Parisienne Tango, Shim Sham
1911 n.l. – Cubanola Glide, Gaby Glide, Horse Trot
1912 n.l. – Fox Trot (někde uváděno datum 1905)
1912 n.l. – Irské tango
1913 n.l. – Rumba
1914 n.l. - Castle Fox Trot, Cinquante-Cinquante, Congo Tango
1915 n.l. - Walking The Dog
1917 n.l. – Jazz Dance
1917 n.l. – Samba
1919 n.l. - Chicken Walk, Shimmy
1920 n.l. - Tango Valse
po 1920 n.l. - Bull Frog Hop, Civa Dance, Cootie Tickle
1921 n.l. - Marimba Waltz, Schottische Espagnole