Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................

PORTRÉTY ČESKÝCH TANEČNIC

Narodila se 21. května 1984 v Praze. Své taneční vzdělání začala na Academy Ballet v Sydney a od šesti let navštěvovala baletní přípravku Národního divadla v Praze. V letech 1992 – 1994 navštěvovala Escuela de Danza v Madridu. Vystudovala Taneční konzervatoř v Praze, kterou absolvovala v roce 2003 pod vedením prof. Hany Vláčilové, Pavla Ždichynce, Kateřiny a Jaroslava Slavických a Zdeny Nemcové. V září 2003 nastoupila angažmá v Národním divadle v Praze jako členka baletního souboru.Od 25.8.2003 do 31.7.2007členka baletního sboru ND.
Tančila v choreografiích L. Vaculíka Lucrezia Borgia, J. Grigoroviče Raymonda a Louskáček, Shawna Hounsela Imprint, Ch. Hampsona Giselle, Youriho V?mose Louskáček – Vánoční příběh a v baletu Labutí jezero (choreografie: Lev Ivanov, Marius Petipa, Erich Walter, Růžena Mazalová, Vlastimil Harapes). V roce 1998 se zúčastnila Summer Ballet School of Rosella Hightower v Cannes, v roce 2003 Université d´Eté Ballet des Neunes d´Europe de Jean-Charles Gil v Marseille a v roce 2004 Prague Ballet Masterclasses Darii Klimentové.

zdroj: archiv ND Praha

MARIE BÁRTOVÁ

-narozena 3.11. 1967 v Praze

V letech 1978 - 86 vystudovala Hudební a taneční školu Praha, 1986-91 angažována v Národním divadle v Praze jako sbóristka a v letech 1991-98 jako sólistka. 1998-99 byla první sólistkou v Slovenském národním divadle v Bratislavě. V roce 1990 absolvovala stáž v Opéra Garnier v Paříži.

(použitá literatura: Český taneční slovník - Divadelní ústav)

Bártová,Nemec.jpg
Bártová.jpg
foto Oldřich Pernica.jpg
foto- Oldřich Pernica.jpg
foto, Oldřich Pernica.jpg
NAĎA BLAŽÍČKOVÁ

27.6. 1934 Brno

   Pocházela z umělecké rodiny, dědeček měl zvonařskou dílnu, otec byl angažován jako sólista v Národním divadle v Praze a maminka hrála na klavír. Operní hudba zde zněla neustále.
   Pohybové nadání se u Nadi Blažíčkové projevilo v Sokole. Po té jí rodiče nechali přezkoušet u primabaleriny Národního divadla Zdeny Zabylové a ta talent potvrdila a doporučila studium tance. v patnácti letech tedy nastoupila po úspěšném přijímacím řízení na taneční oddělení pražské konzervatoře.
   Již během studia byla angažována šéfem baletu Národního divadla Antonínem Landou do souboru Smetanova divadla, které bylo v té době součástí Národního divadla. Nejprve tančila jako sbóristka v baletech i v operách, ale zanedlouho se z ní stala sólistka, která ztvárnila většinu stěžejních rolí klasického repertoáru. V baletním souboru Národního divadla působila v letech 1953-1983.
   Svou první velkou roli - Odettu z Labutího jezera - tančila jako host v plzeňském divadle. Odilii v tomto představení ztvárnila Elvíra Němečková.
   Z dalších rolí: Marie v Bachčisarajské fontáně, Ajša v Sedmi krasavicích, Lucie v Čarodějné lásce, Desdemona v Otthellovi, Zobeida v Šeherezádě, Myrtha v Giselle, Paní Měděné hory v Kamenném kvítku, Macecha v Popelce atd.
   V roce 1958 se s Laternou Magikou Alfréda Radoka zúčastnila Světové výstavy v Bruselu.

Popelka-Jaromír Svoboda.jpg
FRANTIŠKA BORECKÁ (vl. jménem Barbora Františka ze Schöpfů)
3.10. 1862 Praha - 19.10. 1946 Praha

    Pod vlastním jménem vystupovala tato tanečnice až do roku 1894, kdy se provdala za za básníka a hudebního kritika Jaromíra Boreckého.
    Tanec studovala od dětství u baletní mistryně Stavovského divadla J. Belkové a účinkovala v dětských rolích v Aréně ve Pštrosce, později se učila u baletní mistryně Prozatimního divadla M. Hentzové. V roce 1877 byla angažována do Prpzatimního divadla jako sólová tanečnice. V letech 1881 až 1899 byla členkou baletu Národního divadla. Když pro nemoc musela opustit divadlo, spolupracovala jako chireografka při různých dobročinných společenských podnicích. 1919 - 1933 vyučovala tanec na Konzervatoři v Praze.
    V Prozatimním i Národním divadle tančila jak v baletech, tak v četných operách, operetách i v činohrách. Její umění se vyvíjelo ve stínu italských primabalerín, které v době jejího působení v Národním divadle vytvářely stěžejní role. Přesto, že velké úlohy (např. Civilisace v Marencově Excelsioru, Fantaska v Hertelově stejnojmenném baletu) měla možnost tančit jen na záskok, dokázala i v řadě méně exponovaných rolí přesvědčit o svém talentu.

zdroj: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988

Borecká-foto J. Tomáš.jpg
Michaela Černá - 24.8. 1958, Brno

Již během studií na Státní konzervatoři Praha (1973–77) účinkovala na jevišti Národního divadla v Praze v sólových variacích (např. Paquita, Labutí jezero). Ve III. ročníku získala  roční stipendium v absolventském ročníku Leningradského státního tanečního učiliště Agrippiny Vaganovové (pedagog Natalie Dudinská). Kromě toho se zúčastnila letního kursu v Palucca Schule v Drážďanech a měsíčního stipendijního pobytu v Briansky Saratoga Ballet Center v USA. Do Slovenského národního divadla byla angažována jako sólistka ihned po absolutoriu konzervatoře 1. 8. 1977; nicméně její další umělecké působení je svázáno s Národním divadlem v Praze. Tančila zde od roku 1979, na post baletní mistryně přešla v roce 1997. Patřila k výjimečným balerínám, nesla hlavní tíhu repertoáru. K jejím největším rolím v Bratislavě patřila Odetta-Odilie (Labutí jezero 1977), Zarema (Bachčisarajská fontána 1977), Zlá sestra Adéla i Dobrá víla (Popelka 1978), Carmen (Carmen 1979). V ND Praha to byla např. Runa (Radúz a Mahulena 1979), Zarema (Bachčisarajská fontána 1978), Paní Měděné hory (Kamenný kvítek 1981), Giulietta (Hoffmannovy povídky 1981), Odetta-Odilie (Labutí jezero 1985), Sylfida (La Sylphide 1988). V 90. letech zazářila i v komediálních úlohách: Macecha (Popelka 1994) a Sólistka (Někdo to rád… 1994). Již během studií získala řadu mezinárodních ocenění, např. IV. místo ve Varně (1974), Cenu za nejlepší klasickou variaci a cenu nejlepší Evropanky – Prix de Lausanne (1976). S Pavlem Vokounem  postoupili do 2. kola v Baletní soutěži v Moskvě (1977), s Liborem Vaculíkem dosáhli na 8. příčku na mezinárodní baletní soutěži v Jacksonu (1979). Na domácích celostátních soutěžích obdržela v Praze 1. cenu (1975) a v Bratislavě 2. cenu (1977). Třikrát získala cenu Českého literárního fondu (za roli Evy ve Zpěvech noci, ND 1982; Lady Macbeth v Macbethovi, ND 1984 a za Jennifer ve stejnojmenné inscenaci, ND 1987). V roce 1988 byla jmenována zasloužilou umělkyní.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Baletní koncert-foto Oldřich Pernica.jpg
Carmina burana-foto Oldřich Pernica.jpg
Čajkovskij-foto Hana Smejkalová.jpg
Don Quijote-foto Oldřich Pernica.jpg
Giselle-foto Hana Smejkalová.jpg
Labutí jezero-foto Oldřich Pernica.jpg
Řeka-foto Oldřich Pernica.jpg
Nelly Danko - 3.7. 1951 , Lvov (Ukrajina)

Vystudovala taneční konzervatoř v Kyjevě (1968). Od roku 1970 je členkou souboru a od roku 1979 sólistkou baletu Národního divadla v Praze. Mezi její největší role patřily Carmen v baletu Vášeň, Lady Macbeth v baletu Macbeth, Žebračka v Jenifer či Sladká Sue v baletu Někdo to rád horké. Se souborem Národního divadla procestovala řadu evropských zemí, mj. Finsko, Holandsko, Itálii, Francii, Německo či Rusko. Od roku 1983 je baletním mistrem v souboru ND. V roce 1984 dokončila studium taneční pedagogiky na AMU. Na pražské taneční konzervatoři vyučuje klasický tanec a tance cizích národů.

danko.jpg
Kytice,foto- Jaromír Svoboda.jpg
Macbeth,foto- Oldřich Pernica.jpg
Popelka,foto- Hana Smejkalová.jpg
MARIE DOBROMILOVÁ (vl. jménem Marie Machačová)

23.3. 1892 Praha - 9.9. 1972 Praha

   Marie Dobromilová byla neteří choreografa Národního divadla Achille Viscusiho. Od roku 1901 byla žačkou baletní školy Národního divadla. V roce 1906 se stala členkou baletního souboru národního divadla a o rok později se stala sólovou tanečnicí. V tomto souboru působila do roku 1912, kdy odela spolu s A. Viscusim na umělecké turné do Anglie. Od září 1913 do konce roku 1915 působila jako primabalerína a baletní mistryně v Divadle na Vinohradech. Po krátkém hostování ve Státním divadle v Brně byla zde angažována od ledna 1917 do června 1919 ve funkci baletní mistryně. Zde ve spolupráci s hostujícím choreografem A. Viscusim uvedla několik významných baletních inscenací: Coppélia (L. Delibes) 1918, Labutí jezero P.I. Čajkovského v roce 1919.
   V sezóně 1919/20 působila spolu s A. Viscusim v Ostravě, v roce 1921 vystupovala ve Vinohradské zpěvohře v Praze a v sezóně 1922/23 byla angažována jako primabalerína v Plzni. V dalších letech už vystupovala pouze příležitostně.
   Za svého působení v Národním divadle byla kritikou považována za nejtemperamentnější tanečnici své doby. Byla oceňována její schopnost tanečně vyjádřit vášeň i jiné vypjaté dramatické stavy.

zdroj: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988

Marta Drottnerová - 26.8. 1941, Zlín

Základy tanečního vzdělání získala u Julie Jastřembské v baletním studiu při Státním divadle v Ostravě, její talent se dále rozvíjel pod vedením Emericha Gabzdyla, který ji v roce 1955 angažoval do baletního souboru SD v Ostravě. Poprvé na sebe v širším měřítku upozornila jako Kateřina v Prokofjevově baletu Kamenný kvítek při čs. premiéře tohoto baletu v roce 1958. Od sezóny 1959/60 se stala členkou baletu ND v Praze, sólistkou byla však jmenována až v roce 1966, a to přes výrazné úspěchy v zahraničí i na domácí scéně. V roce 1961 získala 1. cenu na soutěži v Rio de Janeiro (Brazílie), v roce 1962 zakončila půlroční stáž v Moskvě rolí Marie v Bachčisarajské fontáně ve Velkém divadle, téhož roku vytvořila v ND v Praze roli Julie v baletu Romeo a Julie. V roce 1963 tančila v ND roli Širín v Melikovově Legendě o lásce, Ptáka Ohniváka ve stejnojmenném Stravinského baletu, Odettu/Odílii v Labutím jezeře a hostovala na galakoncertu v Londýně. V následujícím roce přivezla Stříbrnou medaili ze soutěže ve Varně (Bulharsko) a vytvořila Mášenku v Louskáčkovi a Istar ve stejnojmenném baletu Bohuslava Martinů. V roce 1965 tančila Svanildu v Delibesově Coppélii a následujícího roku dovršila jednu etapu svého tvůrčího rozmachu titulní rolí v Čajkovského baletu Šípková Růženka a Zlatou medailí z mezinárodní baletní soutěže ve Varně. V šedesátých letech se formovala umělecká osobnost Marty Drottnerové jako všestranné tanečnice, schopné interpretovat s velkou niternou citlivostí a technickým mistrovstvím širokou škálu rolí. Díky jejímu individuálnímu stylu interpretace ožily a staly se pro současného diváka zajímavými hrdinky romantických a klasických baletů, neboť přes formální čistotu a taneční virtuozitu jí vždy byl cizí jakýkoliv formalismus. Strhující byly její výkony zejména v Labutím jezeře a v Giselle Adolpha Adama. Obě role tančila dvě desítky let doma i v zahraničí a na úrovni nejvýznamnějších světových balerín. Její Giselle byla křehká, nesmírně poetická, plná vnitřní emocionality. Nezapomenutelný byl její výkon v této roli s hostujícím italským tanečníkem Paolem Bortoluzzim jako Albrechtem v ND v prosinci 1973. V sedmdesátých letech byla často zvána k pohostinským vystoupením a stala se naší nejznámější taneční umělkyní, uznávanou i na Západě. Vystupovala s francouzským souborem Les Grands Ballets classique de France (1970, 1973) ve Francii, Švýcarsku a Španělsku, hostovala v Berlíně, v Bregenzu, Budapesti a na Kubě, kde zejména v roce 1974  její vystoupení s Vlastimilem Harapesem v Giselle vzbudilo velké nadšení. Od poloviny 70. let dostály postavy, které na jevišti ND v Praze vytvářela, jiný, silně dramatický akcent. Do té doby obdivovaná pro svůj niterný lyrismus a jemnou  oduševnělou emocionalitu, překvapila svou schopností vytvářet i postavy vášnivé a kontroverzní. První role, ve které si s úspěchem vyzkoušela tento nový přístup, byla záludná, svůdná a temperamentní Čertice v Petrovově Stvoření světa (1975) a nespoutaná Carmen ve Vášni (1976). Následovala Mefistofela ve Faustovi (1977), Zarema v Bachčisarajské fontáně (1978) a Médea ve stejnojmenné kompozici Antonína Bendy (1979). Po skončení své interpretační kariéry působila v ND jako baletní mistryně. Vystudovala taneční pedagogiku na GITIS v Moskvě (absolvovala v roce 1985) a v letech 1980-93 přednášela metodiku klasického tance na katedře tance HAMU v Praze. Od počátku 90. let se také věnovala choreografii: v Ostravě inscenovala velmi zdařile Sylfidy na hudbu Frederica  Chopina (1991), v Plzni s Jiřím Blažkem Esmeraldu Cesare Pugniho (1992) a v Olomouci Notre Dame de Paris (1994). Interpretační umění Marty Drottnerové zachytil ve svém krátkometrážním filmu Jak se hladí vzduch M. Petřík (1971, kamera V. Lorenc). Získala řadu vyznamenání, v roce 1975 byla jmenována národní umělkyní, v roce 2000 získala cenu Thálie Za celoživotní mistrovství.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Marta.jpg
Bach.fontána-foto Jaromír Svoboda.jpg
foto Jaromír Svoboda01.jpg
foto Jaromír Svoboda.jpg
foto Martin Poš.jpg
Kamenný kvítek-foto Jaromír Svoboda.jpg
Paquita-foto J. Svoboda.jpg
Paquita-foto Jaromír Svoboda.jpg
Popelka-foto Jaromír Svoboda.jpg
Stvoření světa-foto Jaromír Svoboda.jpg
Vášeň-foto Pavel Horník.jpg
RŮŽENA ELINGEROVÁ

12.6. 1926 Brno - 27.5. 1994 Praha

   S baletem začala u M. Cvejičové a I.V. Psoty v Brně. V letech 1940-53 byla členkou Státního divadla v Brně. Sólistkou tohoto souboru byla v letech 1953 - 1972, kdy odešla do invalidního důchodu. Od roku 1968 spolupracovala s činohrou Národního divadla v Praze jako pohybový poradce.
   Ve výraznou taneční osobnost vyrostla již v Brně, kde tančila náročné lyrické i charakterní role v inscenacích Ivo Váni Psoty ( Práce v Symfonii života - 1949, Zlá královna v Labutím jezeru - 1950, Hanácká nevěsta v Králi Ječmínkovi - 1951 atd.).
   V pražském Národním divadle tančila nejčastěji role vášnivých, démonických a energických žen např. Macecha v Popelce, Tereza v Plamenech Paříže, Odilie v Labutím jezeru, Frygie ve Spartakovi aj.
   V roce 1949 získala 1.cenu v celostátní soutěži v sólovém tanci v Mariánských Lázních.


Zdroj: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988

KATEŘINA ELŠLÉGROVÁ (vl. jménem Oehleschlegerová, provdaná Slavická)

1.3. 1947 Brno

    Taneční oddělení Konzervatoře Brno absolvovala roku 1966. V letech 1966-70 byla členkou baletu Státního divadla Brno, 1970-72 tančila ve švýcarské Basileji. V Národním divadle Praha působila jako členka od roku 1972 a od roku 1975 jako sólistka.
    Své dispozice uplatnila v řadě lyrických a klasických rolí: Šípková Růženka (Z pohádky do pohádky), Andílek (Stvoření světa), Polka (Taras Bulba),Popelka ve stejnojmenném baletu, Marie (Bachčisarajská fontána), ale také byla představitelkou rolí dramatických jako např. Zlá sestra v Prokofjevově Popelce či Čarodějnice v Macbethovi.
   Od roku 1986 je pedagožkou na Taneční konzervatoři Praha, externě pracovala v německém Norimberku (1994) a Rio de Janeiru (1998).


Zdroj: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988 a Český taneční slovník, Divadelní ústav 2001

Popelka-foto Jaromír Svoboda.jpg
foto.jpg
Ferda mravenec-foto Jaromír Svoboda.jpg
HELENA FENCLOVÁ (vl. jménem Helena Fenzelová)

15.12. 1922 Praha

   Byla žačkou baletní školy Zdenky Zabylové, později se učila i v Paříži u Olgy Preobraženské a Borise Kniaseffa. Členkou baletního souboru Národního divadla v Praze byla  od roku 1942 do roku 1964, kdy odešla do důchodu (1942-1950 tanečnice sboru, od roku 1951 sólistka). I když menší sóla dostávala už v době, kdy balet vedla J. Nikolská (do roku 1945), k velkým rolím se propracovala až v éře Saši Machova (1946-51). V této době se také vyhranil její jevištní typ, podle něhož byla obsazována do démonických a záporných postav častěji, než do rolí lyrických.

zdroj: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988

Miroslava Figarová - 14.8. 1917, Brno

Byla žačkou rytmické školy Elišky Bláhové (vyučovala Lída Hyprová) a školy Ivo Váni Psoty v Brně. Jako elévka Zemského divadla v Brně byla angažována v r. 1932, již jako třináctiletá tančila v premiéře Signoriny Gioventù. Od r. 1933 studovala baletní školu Jelizavety Nikolské v Praze, podnikla s jejím souborem dvouměsíční turné po USA s účastí na Světové výstavě v Chicagu 1933. V roce 1934 tančila v Městském divadle na Královských Vinohradech, o rok později již byla přijata do baletu ND v Praze. V r. 1936 přešla za I. V. Psotou do Brna (r. 1938 jmenována primabalerínou). Válečná léta strávila v olomouckém německém divadle, kde se uplatnila i jako choreografka. Po 2. sv. válce se vrátila zpět do brněnského divadla, jako sólistka a pedagožka zde působila až do roku 1961, kdy jí byl udělen titul zasloužilé umělkyně. Patřila mezi oblíbené tanečnice brněnského publika, které si získávala především svou krásou, mimořádnými dispozicemi, ale i vyzrálostí svého tanečního projevu. Z jejích velkých rolí to byla např. Kolombina v Divadle za bránou (1936) a v Karnevalu (1937), Panenka ve Vzpouře hraček (1937), pas de deux s I. V. Psotou v Rakoši Rákoczym (1938), role Prologu ve světové premiéře Romea a Julie (1938), Dívka v České svatbě (1939), Šeherezáda ve stejnojmenném baletu (1940), Odetta i Odilie v Labutím jezeře (1941, 1955), Princezna v Lastuře (1945), Svanilda v Coppélii (1947), Slunečnice ve stejnojmenném baletu (1947), Žena v Symfonii života (1949), Tereza v Plamenech Paříže (1956), Dívka v Podivuhodném mandarínu (1960), Fietta v Cestě hromu (1961). Z jejích choreografických počinů to bylo Italské capriccio (1952), tance v opeře Piková dáma, Prodaná nevěsta.
Třicet let vyučovala na Taneční konzervatoři v Brně (1946–76). Je držitelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství (1996).

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Kateřina Franková - 10.1. 1954, Kladno

Absolvovala taneční oddělení pražské konzervatoře r. 1974 a obor choreografie na katedře tance Akademie múzických umění v Praze 1992. Byla sborovou tanečnicí v baletu Národního divadla Praha 1974–76 (Skočná v Prodané nevěstě, Zajíc ve Špalíčku). Poté se stala sólistkou taneční skupiny Pavla  Šmoka v Městských divadlech pražských (1976–80, od 1980 nesoucí název Pražský komorní balet, od 1992 též staronový název Balet Praha, od 2000 opět PKB, který se 2003 stal součástí Státní opery Praha). Kateřina Franková se stala do roku 1992 hlavní interpretkou Šmokových choreografií. Po pětileté interpretační přestávce se v roce 1997 vrátila do souboru jako sólistka, asistentka a baletní mistryně i choreografka. Patřila k interpretační špičce dramatických tanečnic celé poválečné éry. Její taneční kreace se vyznačovaly dokonalým prolnutím pohybového a hereckého výrazu od lyrických partů až po expresivní, dramatické a psychologicky pojaté party (Listy důvěrné, 1976; Americký kvartet, 1977; 3. smyčcový kvartet L. Janáčka, 1978; Z mého života, 1983; Žena ve Zjasněné noci, 1987; Vdova v Holoubkovi, 1992; Kostelnička ve Po zarostlém chodníčku, 1998 aj.). Spolupracovala s Laternou magikou, v Národním divadle v Praze nastudovala v r. 1995 Šmokovu choreografii Amerického kvartetu a byla zde asistentkou Pavla Šmoka při jeho režii Prodané nevěsty (1993). V televizi natočila řadu tanečních rolí, např. Princeznu v Pohádce o Honzovi, Princeznu v Příběhu vojáka, Nevěstu ve Svatbě, titulní roli v Slavíkovi, Pastýřku v Pastýřce a kominíčkovi, Černou královnu v Alence v říši divů. Choreografický talent objevený a pěstovaný u ní Pavlem Šmokem prokázala např. ve Valčících a Humoreskách a České svitě Antonína Dvořáka (1986), společně s Pavlem Šmokem ve Po zarostlém chodníčku (1998) a Smetanově Z domoviny (1999). Za roli Ženy ve Zjasněné noci jí byla udělena Cena Českého literárního fondu (1988) a stala se nositelkou Národní ceny ČSR (1989). Je baletní mistryní Pražského komorního baletu. Kateřina Franková je od roku 2003 členkou baletní poroty Herecké asociace pro udílení Cen Thálie.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

NAĎA HAJDAŠOVÁ (vlastním jménem Marie Haidaschová)

26.2. 1914 Praha - 8.9. 1969 Praha

Tančit se učila jako členka dětského sboru Národního divadla u J. Nikolské. Ve 30. letech zdokonalila svou techniku u Olgy Preobraženské v Paříži, A. Fedorovové v Roze, L. Novikova v Chicagu a Ch. Halea v New Yorku.
   Svoje první angažmá nastoupila v patnácti letech v Státním divadle v Brně (1929) jako sborová tanečnice. V sezóně 1930/31 působila jako sólistka u choreografa Saši Machova ve Státním divadle Ostrava.
   Sezónou 1931/32, kdy jako sólistka milánské La Scaly tančila v Káhiře, začala její turné pr Evropě a po Americe. Ještě 1932-33 účinkovala v pražských divadlech (Velká opereta, Malá opereta, Divadlo Varieté), ale 1933 se již zúčastnila zájezdu souboru J. Nikolské na Světovou výstavu do Chicaga a turné po USA.
   Po návratu vytvořila tanečně-akrobatický pár se sólistou a choreografem B. Milcem, s nímž vystupovala nejen v Praze, ale i v zahraničí (Rusko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Belgie). V roce 1937 se opět vydala se souborem J. Nikolské na turné a tančila v Amsterodamu, Haagu, Berlíně, Hamburku aj. Po ročním angažmá v Divadle U Nováků (1938-39) odjela do USA a účinkovala v československém pavilónu na Světové výstavě v New Yorku. Do nacisty okupované vlasti se už nevrátila a víc než sedm let potom vystupovala jako sólová tanečnice v různých nočních klubech po celých Spojených státech. V roce 1947 přijala nabídku Saši Machova na místo sólistky v Národním divadle v Praze, kde vyvrcholila a skončila její umělecká dráha. Roku 1962 byla jmenována baletní mistryní a v roce 1966 odešla do důchodu.


zdroj: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia Praha 1988

28c5fdb9157a4780994fd3bcc8bdb2f1.jpg
Lucie Holánková

Lucie Holánková je ve svých šestadvaceti letech sólistkou baletu Státní opery Praha, mladého souboru, jehož jádro bylo vytvořeno z tanečníků Pražského komorního baletu. Vystudovala Taneční konzervatoř v Brně, první angažmá nastoupila v baletu Národního divadla v Praze v roce 1997 jako čerstvá laureátka Mezinárodní baletní soutěže ve Vídni. Choreografická práce Libora Vaculíka jí dala po dvou letech impuls pro přestup do souboru Pražského komorního baletu, jehož se stal Vaculík uměleckým šéfem. 

ROZHOVOR Z HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ 

  • V poslední premiéře baletu Státní opery – v Mé vlasti – jste dostala velký umělecký úkol, ústřední ženskou postavu, kterou ztvárňujete velmi dynamicky a s účinným výrazovým nábojem. Jaké jsou vaše předchozí zkušenosti s tancem na obdobně náročné hudební skladby?
    Hned po mém nástupu do PKB se připravovala obnovená premiéra Šmokovy choreografie Svatby Igora Stravinského. Ztvárnit tuto hudbu bylo pro mne velmi těžké, ač do té doby jsem podobné potíže neměla. Zkoušky pro mne zprvu představovaly „válčení s počty“. Svatba mi přirostla k srdci až později, a nyní se dá říci, že se mi dostala až pod kůži. Pak přišla Janáčkova skladba Po zarostlém chodníčku, při jejímž studování jsem zažila dosud tu nejužší spolupráci interpreta s choreografem, kterým byl Pavel Šmok. Je to komorní dílo, intimní výpověď. Hodně jsme se v tom s profesorem Šmokem „rýpali“, ale mě to moc pomohlo. Dá se to s odstupem označit za klíčový bod mé cesty k jevištnímu výrazu. Janáčkova Sinfonietta v jeho chorografii mi už nepřipadala tak náročná pro hudební a výrazové uchopení.
  • V díle Po zarostlém chodníčku jste se musela hodně zaměřit na výrazovou stránku tanečního výkonu. Jak jste se dál zdokonalovala?
    Největší šoky jsem zažila při své první premiéře v PKB, při práci na Slovanských dvojzpěvech. Choreograf Libor Vaculík byl stále nespokojený s mým výrazem, i když já při tom měla pocit, že dávám ze sebe všechno. Jenže to nebylo vidět…Výborné bylo ale to, že jsme tehdy hráli i čtrnáctkrát do měsíce a díky tomu jsem mohla intenzívně hledat způsob, jak přenést svůj prožitek na diváka. Hodně mi také pomáhal Pavel Šmok, při práci s ním se člověk musel stále vyvíjet, jít ve výrazu dál a do větší hloubky, zatímco u jiných choreografů někdy stačilo pochopit jejich pojetí expresivity tanečníka a bylo „vyhráno“. Snažím se mít v hlavě nějakou myšlenku a propojit ji s nějakým citovým prožitkem, který si třeba pamatuji z minulosti a pak to „pustit“ skrze pohyb do prostoru, zvětšit to. Pak přišly zajímavé zkušenosti s filmováním, role Anny Balontay v Hodině tance a lásky režiséra Viktora Polesného a Duše Paskalíny ve filmovém zpracování opery Bohuslava Martinů režiséra Jaroslava Hovorky. Choreografii obou děl tvořil Pavel Šmok a já se při tom hodně naučila o herectví a výrazu. V Sestře Paskalině jsem se musela roli učit i zpívat (k velkému obveselení celého štábu).
  • Vraťme se nyní k vaší poslední premiéře, Mé vlasti v choreografii Jána Ďurovčíka. Jaké jste měla pocity při studování tohoto díla?
    Před první zkouškou jsem si vůbec nedokázala představit, jak by to mohlo vypadat. První zkouška byla vlastně jen dlouhá přednáška, ve které nám Ján Ďurovčík vysvětlil vše, celou historii vzniku díla i historii jeho vlastní cesty k tomuto Smetanovu velkému opusu, jak ten úkol zprvu odmítal a jak k němu později hledal svou vlastní cestu. Nejvíce se bál Šárky, zdála se mu nejbolestivější. Nakonec z toho vznikl náš duet s Petrem Kolářem a z obávané části jedna z nejoblíbenějších. Ďurovčík nám vysvětlil všechny podtexty, které by chtěl v díle mít. Po této debatě jsem byla plná zájmu, znala jsem z dřívějška jeho způsob pohybu a představa tančit „civilní“ příběh mi vyhovovala. Při zkouškách na sále jsem měla někdy silné prožitky, které se pak staly základem pro jeviště. Nějakou dobu před tím jsem se rozešla s přítelem, v závěru Šárky, kdy podávám muži sako, aby odešel, se mi ty pocity z rozchodu najednou vrátily a bylo to velmi silné. Jednotlivé části jsme studovali chronologicky, Ďurovčík měl hudbu v hlavě a vyžadoval někdy až „brutálně“ kvalitu pohybu a zejména výraz, ten byl u něho na prvním místě. Stejnou důležitost přisuzoval rytmu. Jednotlivé pohybové sekvence pak s námi propracovávala jeho asistentka Marianna Paulíková, které naprosto důvěřoval. Zkoušeli jsme na nahrávku, a tak jsme měli trochu obavy, jaké to pak bude s živým orchestrem. Bylo to ale výborné, neměli jsme žádné potíže.
  • Co vám připadalo nejtěžší, zkoušení nebo premiéra?
    Těžký byl pro mne týden jevištních zkoušek. Ne po technické stránce, ale po výrazové. Věděla jsem, že po tom týdnu bude ještě řada představení a já měla obavy, že se mi nepodaří udržet po celou dobu stejnou intenzitu výrazu, a že po tolika opakováních to půjde dolů. Proto jsem se s choreografem dohodla, že poslední zkoušky budu dělat naplno jen technicky, ale výrazově ne. Obtížné je místo před Táborem, je to dlouhá pasáž bez taneční akce. Choreograf nechal na mě, co v té chvíli na otevřené scéně budu dělat, nejlepší však prý bude, když budu jen stát. To je ale psychicky velmi těžké. Co se týče výrazu, učím se vybalancovat vnitřní prožitek a „řemeslo“, tj. zatančit to tak, aby prožitek měl primárně divák. Někdy vím, že „hraju“ a vědomě musím rozumem kontrolovat situaci na jevišti i technické záležitosti provedení. Nesmí to být ale vidět. Vím už, že můj subjektivní pocit z představení není směrodatný.
  • Je tato vaše role v Mé vlasti fyzicky nejnáročnější z toho, co jste zatím tančila?
    Možná to tak vypadá, ale není. Psychicky rozhodně ale ano. Fyzicky bývám daleko víc vyčerpaná z Dámy s kaméliemi. Musím tam hodně dbát na estetickou a technickou kvalitu pohybu v neoklasickém stylu a nezanedbat přitom výraz. Tančím tam také na špičkách a to je náročné.
  • Sama jste se pustila do studia choreografie na katedře tance HAMU. Co vás k tomu přivedlo?
    Určitě touha se dál rozvíjet, věnovat se pohybu jiným způsobem. Inspiraci a popud poskytl Pavel Šmok, který se stal mým profesorem. Před člověkem se otevřou nové obzory a setkává se s novými lidmi, a to mě chrání před souborovou „ponorkou.“ Zjistila jsem, že mě také baví pracovat s lidmi.
  • Máte za sebou několik veřejně provedených choreografií: Bílé myšlenky na hudbu Klementa Slavického a Divocí koně na hudbu Jaromíra Nohavici. Na Mezinárodní choreografické soutěži v Hannoveru jste uvedla dílu La Dispute na hudbu Yanna Tiersena. Na čem pracujete nyní?
    Poslouchám nyní hodně Janáčkovy písně, nápady se rychle mění a pro mě je nejlepší, když se mohu do té věci hned pustit. Každopádně bych chtěla dělat optimističtější věci a dále je pro mě – stejně jako obsah – velmi důležitá hudba, vytvářet jen čistě pohybové konstrukce, to není moje parketa. Klementa Slavického mi vybral profesor Šmok, a musím říct, že to bylo dost složité. Nyní mě jako školní úkol čeká choreografické zpracování fugy.
  • Díla kterých autorů byste si chtěla zatančit jako interpretka?
    Určitě Jiřího Kyliána (teď trochu závidím těm v ND) a cokoliv od Matse Eka, neboť tam člověk najde všechno, je to o pohybu spojeném s herectvím. V tomto ohledu jsem měla štěstí ve spolupráci s Pavlem Šmokem a chtěla bych to dál rozvíjet.
Lucie Holánková.jpg
BARBORA HRUŠKOVÁ

27.5. 1972 v Bruselu

V roce 1977 se přestěhovala do Francie, kde studovala Conservatoire National Superiéur de Paris. Po absolvování odjela so Spojených států, kde dále studovala na San Francisco School. Po té se stala členkou San Francisco Ballet. V roce 1990 přijala nagažmá ve Vlámském královském baletu, jehož se za nedlouho stala sólistkou. Barbora Hrušková tančila nejen v klasickém baletním repertoáru (Popelka, Giselle), ale i v choreografiích George Balanchina či Maurice Béjarta.

Marie Hybešová

Datum narození:

13.01.1964

Životopis:

Narozena v Praze. V letech 1973-1982 studovala pražskou Taneční konzervatoř. Po skončení studií se stala členkou baletního souboru Národního divadla v Praze a již v roce 1985 byla jmenována sólistkou. Její vytříbený taneční styl, technická jistota, elegantní práce paží a především přirozený lyrický projev ji předurčily pro velké role klasického i moderního repertoáru. Patří k nim například Agnes v Jenifer, Nymfa v baletu Faunovo odpoledne, Dornička v Kytici, Beatrice v Labyrintu, Valentina v baletu Angara, Princezna Aurora a Princezna Florina ve Spící krasavici, Popelka ve stejnojmenném baletu, Carevna v Ptáku Ohnivákovi, Micaela v Carmen, Indická tanečnice v Louskáčkovi nebo titulní postava v původní baletní inscenaci režiséra Jozefa Bednárika a choreografa Libora Vaculíka Isadora Duncan - příběh tanečnice. Tančila v choreografiích světoznámých choreografů, jako např. Návrat do neznámé země a Three pieces Jiřího Kyliána, River Alvina Aileyho a Maurova pavana José Limóna (nominace na Cenu Thálie). Nejvíce se však zapsala do povědomí diváků titulní rolí v romantickém baletu A. Ch. Adama Giselle. Zúčastnila se řady mezinárodních a celostátních soutěží: Brno 1979 (čestné uznání v kategorii B), Košice 1981 (1. cena v kategorii B, cena poroty za nejosobitější výkon v roli Giselle), Brno 1984 (1. místo v kategorii A), Moskva 1983 (3. místo a cena poroty), Varna 1984 (zvláštní cena poroty za nejosobitější výkon v pas de deux z baletu Šípková Růženka), New York 1987 (diplom, Gala). Hostovala v Německu, Jugoslávii a v Nizozemí. Je držitelkou Ceny Českého literárního fondu za roli Ženy v baletu Carmina burana. Od roku 2003 přešla do funkce baletního mistra a v témže roce dostala nabídku stát se pedagogem na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy.

zdroj: www.narodni-divadlo.cz
Carmina burana,foto- Oldřich Pernica.jpg
Giselle,foto- Hana Smejkalová.jpg
Maurova pavana,foto-Oldřich Pernica.jpg
Pták Ohnivák,foto- Oldřich Pernica.jpg
NINA JIRSÍKOVÁ (vl. jménem Anna Gurská)

(6.2. 1910 Praha - 23.11. 1978 Praha)

   Tanec studovala u Jelizavety Nikolské. První angažmá nastoupila jako tanečnice u baletního mistra V. Pirnikowa v pražském divadle Varieté (1926) a roku 1928 přešla jako sólistka do Rokoka. Umělecky vyzrála pod vlivem Joe Jenčíka jako nejoblíbenější z jeho "girls" v kabaretu Lucerna i v Osvobozeném divadle. V roce 1935 byla angažována do D 36 jako sólistka, rok na to již zastávala funkci choreografky, kostýmní výtvarnice, vedoucí pohybové výchovy herců, později tanečního studia a školy EFB. V Divdle E.F. Buriana navrhovala kostýmy pro většinu her a v roce 1939 byla vyznamenána na výstavě kostýmních návrhů v paříži.
   Po premiéře baletu Pohádka o tanci v roce 1941 (byla autorkou libreta i choreografie) byla zatčena společně s E.F. Burianem a vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück až do osvobození. I zde však vyvíjela uměleckou činnost a tančila pro vězně. Se spoluvězeňkyněmi nastudovala Máchův Máj.
   Po návratu se stala choreografkou Opery 5. května, po fúzi s Národním Divadlem byla na naší první scéně aktivní až do roku 1950. V letech 1955-59 opět působila v Divadle E.F. Buriana.
   Choreografovala balety Nikotina (1948), Špalíček (1949), Coppélii (1950)

(použitá literatura:Národní divadlo a jeho předchůdci - Academia Praha, Vl. Vašut - Baletní libreta 1)

Daria Klimentová - 23.6. 1971, Praha

Absolvovala Taneční konzervatoř Praha v r. 1989, přičemž byla okamžitě angažována do Národního divadla v Praze. Po vítězstvích na řadě mezinárodních baletních soutěží (2. cena Brno 1987, finalistka ve Varně 1988, cena pařížské Taneční nadace Lausanne-Tokio 1989, finalistka v Osace 1991 a vítězka v Pretorii 1991) přijala angažmá v Kruik Ballet v Kapském Městě v Jihoafrické republice. V letech 1993–96 působila jako sólistka ve Scottish Ballet v Glasgow, od r. 1996 tančí v English National Ballet. První sólistkou byla jmenována v r. 1999. Je představitelkou hlavních rolí zejména klasického repertoáru: Labutí jezero, La Sylphide, Popelka, Louskáček, Giselle, Romeo a Julie, Coppélie, Spící krasavice. Je ceněna pro svou technickou dokonalost, zralost uchopení role a dívčí půvab. Pracovala i na moderním repertoáru: v choreografiích Glena Tetleyho, Marka Baldwina, Christophera Hampsona, Jiřího Kyliána; je interpretkou děl George Balanchina. V r. 1993 hostovala v díle Sphinx (choreografie Glen Tetley) také v ND v Praze. Založila Mistrovské kurzy Darii Klimentové (1993), každoročně pořádané v Praze. Spolupracovala s televizí, účinkovala v Dámě s kaméliemi – ČT, jihoafrická televize o ní natočila dokument Daria Klimentová (1998), tančila ve filmu Půlnoční sny (1996). Kromě tance se začala věnovat i fotografii. V r. 2001 se stala finalistkou fotografické soutěže pořádané televizí Channel 4, vystavovala v Photographers Gallery v Londýně. Vydala kalendář tanečních fotografií, English National Ballet fotografuje již pravidelně. V r. 2004  nafotila katalog Wear Moi Dancewear.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Darja Klimentová
(*1971)

Tanečnice a fotografka, která byla okamžitě po absolvování Taneční konzervatoře Praha angažována do Národního divadla v Praze. Po vítězstvích na řadě mezinárodních baletních soutěží (2. cena Brno 1987, finalistka v bulharské Varně 1988, cena pařížské Taneční nadace Lausanne v Tokiu 1989, finalistka v Osace 1991 a vítězka v Pretorii 1991) přijala angažmá v Kruik Ballet v Kapském Městě v Jihoafrické republice.

V letech 1993 - 96 působila jako sólistka ve Scottish Ballet v Glasgow, od r. 1996 tančí v English National Ballet, kde byla v r. 1999 jmenována první sólistkou.

Je představitelkou hlavních rolí zejména klasického repertoáru (Labutí jezero, La Sylphide, Louskáček, Giselle apod.) Její vystoupení jsou oceňována pro svou technickou dokonalost, zralé uchopení role a dívčí půvab. Pracovala i na moderním repertoáru: v choreografiích Glena Tetleyho, Marka Baldwina, Christophera Hampsona, Jiřího Kyliána; je interpretkou děl George Balanchina. V r. 1993 hostovala v díle Sphinx (choreografie Glen Tetley).

Kromě tance se začala úspěšně věnovat i fotografii. V r. 2001 se stala finalistkou fotografické soutěže pořádané televizí Channel 4, vystavovala v Photographers Gallery v Londýně. Vydala kalendář tanečních fotografií, English National Ballet fotografuje již pravidelně.

Daria Klimentová2.jpg
Daria Klimentová.jpg
Daria Klimentová a její dcera Sabina.jpg
Daria Klimentová - Summertime.jpg
Daria Klimentová01.jpg
Daria Klimentová.jpg
Daria Klimentová -foto Linda Fryčová.jpg
daria_tony_blair.jpg
pierce_brosnan_and_daria.jpg
Daria Klimentová.jpg
Daria Klimentová a Irek Muchamedov.jpg
Daria Klimentová 01.jpg
Jana Kůrová - 18.6. 1959, Praha

Talentovaná žačka svých rodičů, tanečníka a choreografa Miroslava Kůry a tanečnice Jarmily Manšingerové. Po ročním studiu na tanečním učilišti v Moskvě externě odmaturovala na Taneční konzervatoři Praha (1979). V šestnácti letech byla angažována do ND v Praze, v devatenácti podepsala sólovou smlouvu. Ohromovala brilantní technickou čistotou, něžným, dívčím projevem, což jí přineslo řadu světových ocenění: 1. cenu z celostátní baletní soutěže v Praze 1975, 1. cenu z Lausanne 1976, stříbrnou medaili z Varny a Tokia 1978; spolu s Lubomírem Kafkou ocenění za nejlepší pár z Jacksonu 1979 . V roce 1980 se zúčastnila turné po USA s National Ballet Canada. Ztvárnila řadu hlavních rolí: např. Mahulenu v Radúzovi a Mahuleně (1976), tit. úlohu v Šípkové Růžence (1977), Popelce (1977) a v Giselle (1978), Klárku v Louskáčkovi (1979), Julii v Romeovi a Julii (1980), Lisettu v Marné opatrnosti (1981), Odettu i Odilii v Labutím jezeře (1982), Frygii ve Spartakovi (1983), Balerínu v Petruškovi (1987), Kitri v Donu Quijotovi (1987). V r. 1989 v souvislosti se změnou vedení jí bylo angažmá v ND ukončeno. Podnikla s partnerem Stanislavem Fečem turné po USA, v r. 1991 založila Nadaci České baletní divadlo, od r. 1993 byla ředitelkou Českého baletního divadla, souboru přejmenovaného v r. 1996 na Baletní divadlo Praha. V devadesátých letech též organizovala přehlídku World Stars Gala v Praze. Po nezdaru těchto projektů založila společnost Balet 2000 s plánem pořádání baletních soutěží.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

foto Jaromír Svoboda.jpg
-foto Jaromír Svoboda.jpg
Kytice-foto Jaromír Svoboda.jpg
Labutí jezero-foto Jaromír Svoboda.jpg
Labyrint--foto Jaromír Svoboda.jpg
Máldí-foto Jaromír Svoboda.jpg
Návraty ke krásám-foto M.Poš.jpg
Popelka-foto Jaromír Svoboda.jpg
Spící krasavice-foto O.Pernica.jpg
Sylvie-foto O.Pernica.jpg

Ludmila Ledecká (provdána Ogounová)

Narozena 1951 ve Staré Boleslavi

Vystudovala  taneční oddělení Státní konzervatoře v Praze a po absolutoriu v roce 1971 přijala angažmá v baletu Národního divadla v Brně, kde byla nejprve členkou sboru a v letech 1977 – 92 sólistkou.

Zúčastnila se několika soutěží: 1975 I. celostátní baletní soutěž v Preze, kde získala druhé místo

                                                      1977 II. celostátní baletní soutěž v Bratislavě – 3. místo

                                                      1979 III. celostátní baletní soutěž v Brně – 2. místo

Postupně získala několik cen Českého literárního fondu (v roce 1978 za postavu Ženy v baletu Zrcadlo o třech světlech, 1981 za titulní role v baletech Pták Ohnivák, Carmen a roli Eony v baletu Ikaros, v roce 1982 za roli Popelky ve stejnojmenném baletu S. Prokofjeva a za Kateřinu v baletu Zkrocení zlé ženy)

V roce 1988 jí byla udělena cena Svazu českých dramatických umělců za interpretaci postavy Boženy Němcové v baletu Paní mezi stíny.

Z rolí: Márinka (Filosofská historie, 1975), Žena (Zrcadlo o třech světlech, 1976), Paní Měděné hory (Kamenný kvítek, 1977), Aliman (Matčino pole, 1977), Žena (Bolero, 1980), Pták Ohnivák (Pták Ohnivák, 1980), Carmen (Carmen G.Bizet/R.Ščedrin, 1980), Sýrinx (Pan a Sýrinx, 1980), Fortuna (Carmina Burana, 1981), Vyvolená (Svěcení jara, 1981), Popelka, Macecha (Popelka 1982), Svědomí (Svědomí, 1983), Hippolita (Sen noci svatojánské, 1984), Kateřina (Zkrocení zlé ženy, 1984), Gajané (Gajané, 1986), Božena Němcová (Paní mezi stíny, 1987), Mechmene Banu (Legenda o lásce, 1988), Smrt (Signorina Gioventu, 1989), Edith Piaf (Edith Piaf, 1989), Sfinx/Jokasté (Škrtič, 1990), Dívka (Podivuhodný mandarín, 1991).

PIC_0165.JPG
 NIKOLA MÁROVÁ

Narozena 24. 6. 1980 v Praze. S baletem začala v šesti letech v baletní přípravce Národního divadla, v letech 1990-1998 vystudovala Taneční konzervatoř v Praze. Během studií absolvovala dvě stáže v Drážďanech. Na škole ji učila Hana Vláčilová, Zdena Nemcová a Pavel Ždichynec. Po absolvování školy v roce 1999 nastoupila do Národního divadla jako členka baletního sboru, v roce 2001 získala sólovou smlouvu a v roce 2006 statut první sólistky. První větší příležitostí bylo pas de troix v Labutím jezeře, pak přišla hlavní role Marie v Louskáčkovi, Frederika v inscenaci Malý pan Friedemann / Psycho, Olga v Oněginovi, Raymonda ve stejnojmenném baletu, Bianca ve Zkrocení zlé ženy, v Amerikaně II tančí sóla v The River a ve Who Cares? Sólové příležitosti má i v baletním „etno večeru” Zpěvy země a Mozart?Mozart!; v choreografiích Jiřího Kyliána Sinfonietta, Stamping Ground, Petite Mort, Conny Janssen Álbum Familiar a Petra Zusky Ibbur aneb Pražské mystérium. Tančí Myrthu a Giselle v baletu Giselle, Odettu / Odilii v Labutím jezeře, Vílu Vánoc v novém nastudování baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Youri Vamose a Olgu v baletu Johna Cranka Oněgin. V komponovaném večeru s názvem Baletománie tančí Medoru v Korzárovi (Pas de trois), v romantickém Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho, v slavné choreografii G. Balanchina Čajkovskij, Pas de deux a titulní roli v choreografii Petra Zusky Mariin sen. Diváky doslova okouzlila v slavné choreografii M. Fokina Umírající labuť na hudbu C. Saint - Saënse. Hostuje v brněnském ND, kde tančí hlavní roli Kláry v Louskáčkovi a Kitri v baletu Don Quijote, v Slovenském národním divadle v Bratislavě (Odetta / Odilie v Labutím jezeře), ve Státní Opeře Praha Popelku ve stejnojmenném baletu a Odettu / Odilii v nové verzi Labutího jezera. Za rok 2002 získala cenu Philip Morris Ballet Flower Award udělovanou každoročně nejlepšímu českému baletnímu umělci.V roce 2008 získala cenu Thalie 2007 za Odettu/Odilii ve Státní opeře v Praze. 

zdroj: http://www.nikolamarova.estranky.cz/

Nikola Márová - foto ND Praha.jpg
Nikola Márová , foto - Hana Smejkalová.jpg
Nikola Márová 01.jpg
Nikola Márová, foto ND Praha.jpg
Nikola Márová, Richard Kročil.jpg
Nikola Márová.jpg
Nikola Márová2.jpg
Nikola Márová.jpg
Nikola Márová01.jpg

Marcela Martínková

(narozena 31.10. 1940 v Opavě)

S baletním výcvikem začala jako dvanáctiletá ve škole B. Slováka při divadle v Opavě. Na doporučení svého učitele odešla v roce 1954 studovat na taneční oddělení Konzervatoře Praha, kde ji učila Marie Tymichová a O. Iljinovová. Po absolutoriu v roce 1958 byla Martínková angažována v balením souboru Státního divadla Ostrava (do roku 1964).

Obrat v její taneční dráze způsobilo setkání s Pavlem Šmokem, který byl v roce 1961 angažován ve Státním divadle Ostrava jako druhý choreograf. Mladý umělec, který hledal vlastní, netradiční umělecký výraz, nalezl v Martínkové přizpůsobivou spolupracovnici a interpretku svých choreografií: např. Candelas ve Fallově Čarodějné lásce (1963) a Svědomí v Bukového Hirošimě  (1964).

K plnému rozvinutí její umělecké osobnosti došlo během angažmá v Baletu Praha (1964-70), kam následovala Pavla Šmoka hned po založení tohoto experimentálního souboru. Interpretačním vrcholem Martínkové se stala čtyřrole Matky-Milenky-Inspirace-Smrti ve Šmokově choreografii Janáčkových Listů Důvěrných (1969).

Po zániku Baletu Praha v roce 1970 tančila Martínková dvě sezóny (opět pod Šmokovým vedením) v Basileji. V roce 1972 se stala sólistkou baletu Národního divadla v Praze.

RŮŽENA MAZALOVÁ

20.8. 1926 Újezd u Uničova

První angažmá nastoupila v Tylově divadle v Nuslích (1941-43), v letech 1943-45 tančila v Neues Deutches Theater v Praze, 1945-46 v opeře Divadla 5. května, 1946-47 v Hudebním divadle v Karlíně. V baletním souboru národního divadla v Praze byla angažována v letech 1952-56 a současně se zdokonalovala v choreografickém učilišti při Velkém divadle v Moskvě. Po návratu až do roku 1969 působila v Národním divadle jako sólistka. Tam také pracovala v letech 1975-77 jako baletní mistryně. Před tím, v letech 1969-75, působila jako baletní mistryně v Düseldorfu. V letech 1958-61 a 1974-76 byla pedagožkou na Taneční konzervatoři v Praze a externě i na TK HAMU. V sezóně 1986/87 byla baletní mistryní ve Slovenském národním divadle v Bratislavě.

Miroslava Pešíková - 11.8. 1946, Praha

Talent této výjimečné tanečnice podchytila již v dětském věku Marta Aubrechtová, k absolutoriu na Taneční konzervatoři Praha (1966) ji přivedla Růžena Mazalová. Ve stejném roce získala angažmá v Národním divadle v Praze, kde po pěti letech zaujala post sólistky. Studijními pobyty v Moskvě (1973, 1976) rozšířila svou profesní erudici, kterou završila získáním magisterského titulu (obor taneční pedagogika) na HAMU v Praze (1991). Technická jistota, čistá forma a atraktivní jevištní vzhled jí umožnily ztvárnit řadu stěžejních rolí – nejen tradičního repertoáru. Její taneční profil zahrnul také postavy lyricko dramatické, díky přesnému mimickému projevu, uměřenému, sdělnému a distingovanému hereckému výrazu byla obsazována i do postav kontrastních, stala se častou interpretkou záporných charakterů. V soupisu repertoáru ND je pod jejím jménem zaznamenáno 47 baletních titulů, diváci ji mj. poznali jako Mášenku v Louskáčkovi (1969), Svanildu v Coppélii a Odettu-Odilii v Labutím jezeře (1971), Zaremu v Bachčisarajské fontáně (1972, 1978), Julii v Romeovi a Julii (1974), Evu ve Stvoření světa (1975), Aeginu v Spartakovi (1976), Runu v Radúzovi a Mahuleně (1976), Giselle ve stejnojmenném díle (1977), Lisettu v Marné opatrnosti (1980), Paní Měděné hory v Kamenném kvítku (1981), Lady Mackbeth v Mackbethovi (1984), Kitri v Donu Quijotovi (1986), Carevnu v Ptákovi Ohnivákovi (1987). Za své jevištní umění získala řadu čestných uznání, v r. 1977 titul zasloužilé umělkyně, o rok později ocenění národní umělkyně. Po odchodu z ND (v angažmá do r. 1998, avšak od r.1991 neobsazována do repertoáru)  vyučovala na Soukromé taneční konzervatoři v Praze, v letech 1998–2001 působila jako baletní mistryně v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Provdána za hudebního skladatele Juraje Filase.

(zdroj:
http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Miroslava Pešíková a Vlastimil Harapes.jpg
Don Quijote - 19.12.1986,foto O.Pernica
Don Quijote - 19.12.1986,foto O.Pernica
Bachčisarajská fontána - 30.11.1978 ,foto J.Svoboda
Bachčisarajská fontána - 30.11.1978 ,foto J.Svoboda
Hoffmannovy povídky - 29.10.1981 ,foto J.Svoboda
Hoffmannovy povídky - 29.10.1981 ,foto J.Svoboda
Labutí jezero - 11.11.1982,foto J.Svoboda
Labutí jezero - 11.11.1982,foto J.Svoboda
Pták Ohnivák - 18.12.1987,foto O.Pernica
Pták Ohnivák - 18.12.1987,foto O.Pernica
Spartakus - 20.05.1976 ,foto J.Svoboda
Spartakus - 20.05.1976 ,foto J.Svoboda
Spartakus - 20.05.1976 ,foto O.Pernica
Spartakus - 20.05.1976 ,foto O.Pernica
Zpěvy noci - 22.06.1982,foto J.Svoboda
Zpěvy noci - 22.06.1982,foto J.Svoboda
Tereza Podařilová (* 27. srpna 1972 v Praze)

Podařilová je absolventkou Taneční kozervatoře v Praze kterou dokončila v roce 1990. Připravovala se také na stáži v Kolíně nad Rýnem.

Hned po dokončení studií na konzervatoři získala angažmá v Národním divadlev Praze. První menší sólové role tančila jako záskok ve Spící krasavici po boku Jana Kadlece, první hlavní rolí byla Kitri v Donu Quijotovi. Po jednoznačném úspěchu v této roli podepsala v roce 1992 sólovou smlouvu. V roce 2003 se stala první sólistkou souboru.

Podařilová jako první tanečnice v historii získala tři cen Thálie– za titulní roli v baletu Carmen nastudovanou v roce 1997, za Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy (2003) a za Taťánu v Oněginu (2005).

Za roli Taťány obdržela rovněž cenu Puskin Legacy Award v roce 2000. Již ve třetím roce svého působení v Národním divadle (a po jedné sezóně jako sólistka) získala prestižní Philip Morris Ballet Flower Ballet Award . Je také nositelkou čestné plakety Národního divadla.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Tereza Podařilová

 

Datum narození:

27.08.1972

Životopis:

první sólistka baletu ND

Narodila se v Praze. V letech 1982–1990 studovala pražskou Taneční konzervatoř, v letech 1988–1990 a 1993 absolvovala stáže na Tanzakademie Köln v Německu. V roce 1990 nastoupila angažmá do baletu Národního divadla, kde byla v roce 1992 jmenována sólistkou. V roce 2003 získala statut první sólistky. Již letmé nahlédnutí do jejího repertoáru dává tušit, že se pohybuje se stejnou jistotou a technickou bravurou v klasických titulech i v moderním repertoáru, navíc ovšem každý z těchto interpretačně obtížných úkolů dokáže naplnit vnitřním napětím a dramatickým obsahem. Pozornost na sebe upoutala v titulní roli baletu Sylvie, jako Kitri v Donu Quijotovi a Princezna Aurora ve Spící krasavici. Diváci ji mohli vidět v ústřední roli Popelky ve stejnojmenném Prokofjevově baletu, jako Margaritu v Dámě s kaméliemi, Svanildu v Coppélii, Antoninu v baletu Čajkovskij, Salome v Kruté hře. K nejvýznamnějším úkolům jejího repertoáru patří role Odetty a Odilie v Labutím jezeře, Marie v Louskáčkovi, Julie v Romeovi a Julii, Isadory v Isadora Duncan – příběh slavné tanečnice v inscenaci J. Bednárika a L. Vaculíka, Taťány v Oněginovi, Raymondy ve stejnojmenném baletu, hlavní role v Hampsonově verzi Giselle a v roli snové Kláry v novém nastudování baletu Louskáček – Vánoční příběh choreografa Y. Vamose. O citu pro komediální nadsázku přesvědčila v představení Někdo to rád…, kde ztvárnila roli Sólistky taneční skupiny. Doslova zazářila v inscenacích světoznámého choreografa J. Cranka jako Kateřina v baletu Zkrocení zlé ženy i jako Taťána v Oněginovi. Dlouhodobá spolupráce s akademickým malířem J. Kunovským ji inspirovala ke vzniku tanečně-výtvarného projektu Sirael uváděného na scéně Divadla Kolowrat. Z moderního repertoáru tančí sólové role v choreografiích J. Kyliána Sinfonietta, Návrat do neznámé země, Stamping Ground, Petite Mort, P. Zusky Ways 03, Mezi horami, Ibbur aneb Pražské mystérium, Requiem a BREL – VYSOCKIJ – KRYL / Sólo pro tři, N. Duata Jardí Tancat, A. Aileyho River, I. Galiliho Through Nana´s Eyes a také v choreografiích G. Balanchina Who cares?, Divertimento a Čajkovskij, Pas de deux. V komponovaném večeru s názvem Baletománie tančí Medoru v Korzárovi (Pas de trois) a v slavném Grand pas de quatre na hudbu C. Pugniho. Tereza Podařilová získala v roce 1990 první cenu na celostátní baletní soutěži v Praze. Za rok 1993 obdržela cenu Philip Morris Ballet Flower Award, která je u nás udělována nejlepšímu baletnímu umělci v oboru klasického tance. Titulní role v Carmen jí vynesla Cenu Thálie za rok 1997 a role Kateřiny v baletu Zkrocení zlé ženy Cenu Thálie za rok 2003. Jako první tanečnice v historii udílení Cen Thálie je od jara 2006 držitelkou těchto tří prestižních ocenění – Cenu Thálie za rok 2005 získala za ztvárnění role Taťány v slavném Crankově baletu Oněgin. Od roku 1999 do 2003 pravidelně získává Cenu nejoblíbenější tanečnice. Je držitelkou ceny Pushkin Legacy Award za roli Taťány v baletu Oněgin (2000), čestné plakety Národního divadla a ceny Komerční banky „Kobanadi“ za rok 2006.

Inscenátor:

Sirael premiéra: sezona 1999/2000 - choreografie

Role:

Giselle premiéra: sezona 1969/1970 - Venkovská dívka, Družka Myrthy
Labutí jezero premiéra: sezona 1982/1983 - Přítel Prince
Sylvie premiéra: sezona 1985/1986 - Sylvie
Don Quijote premiéra: sezona 1986/1987 - Květinářka
Spící krasavice premiéra: sezona 1989/1990 - Princezna Florina, Princezna Aurora
Z nejlepšího... premiéra: sezona 1989/1990 - Tančí
Dáma s kaméliemi premiéra: sezona 1990/1991 - Margarita
Tančírna premiéra: sezona 1990/1991 - Tančí
Choreografie z Nizozemí premiéra: sezona 1991/1992 - Sólista
Balet gala classique premiéra: sezona 1992/1993 - Tančí, Tančí, Tančí
Broučci premiéra: sezona 1992/1993 - Beruška
Malý pan Friedemann / Psycho premiéra: sezona 1992/1993 - Frederika, Gerda
Cesty premiéra: sezona 1993/1994 - Tančí, Tančí, Tančí
Někdo to rád... premiéra: sezona 1993/1994 - Sólistka skupiny
Popelka premiéra: sezona 1993/1994 - Popelka, Zlá sestra
Roméo et Juliette premiéra: sezona 1993/1994 - Duše Juliettina - zaneční role
Coppélia premiéra: sezona 1994/1995 - Svanilda
Čajkovskij premiéra: sezona 1994/1995 - Antonina, Cholera-Smrt
Americký kvartet premiéra: sezona 1995/1996 - Sólo
Amerikana premiéra: sezona 1995/1996 - Tančí, Tančí
Giselle premiéra: sezona 1995/1996 - Venkovská dívka, Družka Myrthy
Mauglí - vyprávění Matky džungle premiéra: sezona 1995/1996 - Mésúa
Návrat do neznámé země premiéra: sezona 1995/1996 - Sólista
Carmen ou La tragédie de Don José premiéra: sezona 1996/1997 - Carmen, Její dvojnice
Labutí jezero premiéra: sezona 1996/1997 - Odetta / Odilie
Isadora Duncan premiéra: sezona 1997/1998 - Mladá Isadora, Pokojská, Smrt
Romeo a Julie premiéra: sezona 1997/1998 - Julie
Krutá hra / Outsider / Amen premiéra: sezona 1998/1999 - Dívka
Louskáček premiéra: sezona 1998/1999 - Marie
Oněgin premiéra: sezona 1999/2000 - Taťána
Sirael premiéra: sezona 1999/2000 - Sirael
Šípková Růženka premiéra: sezona 1999/2000 - Růženka
Dítě a kouzla / Sinfonietta premiéra: sezona 2000/2001 - Tančí
Raymonda premiéra: sezona 2000/2001 - Raymonda
Amerikana II premiéra: sezona 2001/2002 - Tanečnice, Tanečnice
Pocta Jiřímu Kyliánovi premiéra: sezona 2001/2002 - Tančí, Tančí
Motýlí efekt premiéra: sezona 2002/2003 - Tančí
Pocta záchranářům premiéra: sezona 2002/2003 - Účinkuje
Zkrocení zlé ženy premiéra: sezona 2002/2003 - Kateřina
Zpěvy země premiéra: sezona 2002/2003 - Tančí, Tančí
Giselle premiéra: sezona 2003/2004 - Giselle
Lucrezia Borgia premiéra: sezona 2003/2004 - Zlo rodu Borgiů
Rodinné album premiéra: sezona 2003/2004 - Tančí
Baletománie premiéra: sezona 2004/2005 - Grand pas de quatre, Korzár - Medora, Umírající labuť, Čajkovskij – Pas de deux, Návrat do neznámé země
Ibbur aneb Pražské mystérium premiéra: sezona 2004/2005 - Mirjam / zdravotní sestra
Louskáček - Vánoční příběh premiéra: sezona 2004/2005 - Klára ve snu
Mozart? Mozart! premiéra: sezona 2005/2006 - IV. Pas de deux, Bas – tanec
Oněgin premiéra: sezona 2005/2006 - Taťána
Brel – Vysockij – Kryl /Sólo pro tři/ premiéra: sezona 2006/2007 - Tančí
Česká baletní symfonie premiéra: sezona 2007/2008 - Tančí

Zdroj: www.narodni-divadlo.cz

 

 

ROZHOVOR Z HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ (NEJEN) O BALETU ONĚGIN:

  • Prvně jste se setkala s Crankovým stylem přede dvěma lety, když jste tančila Kateřinu ve Zkrocení zlé ženy. Tehdy jste řekla, že jste si docela ráda vyšla po jevišti po patách. Nyní tančíte Taťánu, roli zcela protikladnou. Jak se Vám studovala, co jste v ní našla pro Vás nového?
    V podstatě od první zkoušky jsem s ní začala žít. Taťána je citlivá, křehká bytost. Společně s kroky roste, vyvíjí se a já se postupně dostávala do jiného světa, do někoho jiného se vtělovala. A čím déle je postava na jevišti, tím se cítím silnější. Oněgina jsem, stejně jako Zkrocení, studovala s Ivanem Cavallarim. Je úžasný pedagog a, myslím, i psycholog. Práce s ním mě bavila a byla pro mě přínosná. Zároveň s námi pracovala také Jane Bourne, která vycházela z taneční notace a poradila nám řadu na první pohled banálních detailů, které nám velmi pomohly. Jak sama říkala, dopracovala s námi Oněgina do originálu.
  • Já jsem měla pocit, že Vaše Taťána z Crankova originálu skutečně vystoupila. Crankův způsob ojedinělého tanečního vyjadřování Vám sedí. V čem s ním souzníte?
    Jeho styl je velmi niterný. Cranko pracuje s pocity. S nimi tvoří obrazy a atmosféru. Tanečník si může vše prožít, je tu tolik nádherných momentů. Můžete vyjádřit děj i emoce tancem. Je to herectví v tanci, i když se pracuje s klasickou technikou.
  • Cranko má nádherné, ale náročné duety. Vyžadují spolehlivého partnera, Vy tančíte s Jiřím Kodymem. Jak se Vám s ním pracovalo?
    Výborně. Jirka je trochu uzavřený do sebe a myslím si, že se může s Oněginem v určitých pocitech ztotožnit. Jako na partnera se něho mohu maximálně spolehnout, má cit, instinkt, který se nedá naučit. Je potřeba mít vedle sebe někoho, kdo se nesesype a umí zareagovat na nečekané situace na jevišti.
  • Role Taťány k Vám přišla, jak se říká ve správný čas. Zúročujete v ní veškeré dosavadní zkušenosti. Považujete ji za svou životní roli?
    Taťána je mi hodně blízká, ale jestli je to má životní role…, nevím. Tuto roli jsem už tančila, když Oněgina v Národním divadle dělal Vasilij Medvěděv (premiéra v roce 1999 pozn. red.). Nechci srovnávat choreografie ani představení. Myslím, že hlavně záleží na podání a pochopení role. Již tehdy jsem do Taťánina světa ráda vnikala a musím říci, že se v této roli cítím vyloženě dobře.
  • Měla jste štěstí na všechny velké role tradičního klasického repertoáru. Tančila jste také party Balanchina, Kyliána, Zusky. Myslíte, že Vás nějaké role minuly?
    Ráda bych pracovala ještě s některými osobnostmi – nerada o tom, mluvím, abych to nezakřikla…, ale chtěla bych si zatančit v choreografiích Kennetha Mac Millana a Jerome Robbinse…
  • Dnes jste v pozici první sólistky baletu ND. K čemu Vás toto postavení zavazuje? Přináší Vám jistotu obsazení do hlavních rolí, nebo procházíte konkurzy?
    Hlavní role nejsou samozřejmostí. Ať jste sólista nebo první sólista, musíte své postavení stále obhajovat, pracovat na sobě, nesmíte zradit sám sebe. Lehko se stoupá nahoru, ale nejtěžší je udržet se na vrcholu. Pořád jsem v očekávání, co budu tančit.
  • Tak na Vás doléhá i určitý stres. Co děláte pro dobrou psychickou a fyzickou kondici?
    Pravidelně cvičím. Spolupracuji s fyzioterapeutem Jiřím Čumpelíkem. Beru si jeho rady a sama zkouším, co na mě funguje. A podle toho, co tančím, si projdu určitá cvičení – jiná, když tančím Labutí jezero, jiná před Zkrocením. Jsou to speciální cviky na posílení a vyrovnání svalové námahy, která si doplňuji. Každé tělo je jiné a už ve škole by se tanečník měl naučit, jak s ním pracovat a přemýšlet o tom co, jak a proč dělá. Jinak se naučíte rozumět svému tělu až v divadle a to může být někdy pozdě. Jirka Čumpelík říká, že „nastavení programu“ musí být správné a když opravdu je, tak se úrazům předchází.
  • Co Vám dělá radost?
    Třeba Oněgin (smích)… Skutečně velkou radost jsem měla po jeho premiéře. Premiérové publikum bývá jiné než obvykle. Odezva bývá všelijaká, ale tentokrát byla veliká. Před premiérou se intenzivně zkoušelo, pociťovala jsem únavu, určité vyčerpání. Vše jsem silně prožívala – když jsem šla někdy po ulici a myslela na Taťánu, chtělo se mi až brečet. Říkala jsem si, že musím prožitky, emoce nechat dozrát do premiéry. Úspěch z ní jsem si pak užila.

--------------------------------------------

Rozhovor s Terezou Podařilovou, 13.2.2008 v pořsdu Před půlnocí (zdroj: http://www.ct24.cz/textove-prepisy/5821-narodni-divadlo-je-stejne-nejkrasnejsi-rika-primabalerina-tereza-podarilova/ )

Jste skutečně špičkou ve svém oboru. Co všechno člověk musí umět a co musí mít shůry dáno, aby se dostal tak vysoko?
V první řadě je to talent a tvrdá práce, která k umění patří. Důležité je také "štěstíčko", aby si vás někdo všimnul a dostal jste první příležitost.

Jste nejen nositelkou tří Thálií, ale máte také řadu dalších mezinárodních ocenění. Nejsou pro vás tyto ceny "danajským darem", protože jsou strašně zavazující?
Určitě ne. Každé ceny i ocenění od fanoušků (kytičky, pozdravy) si strašně vážím, protože je to neuvěřitelná podpora. Dodává to chuť do nové práce a podávat dobré výsledky a hlavně tančit pro lidi, dát jim nějakou výpověď, chuť do života, protože radost někde brát musíme všichni.

O závazku ale asi hovořit můžeme?
Ano. Je to veliká zodpovědnost. Musíte neustále potvrzovat své kvality.

Jaké je postavení baletu v naší společnosti? Jste spokojená s pozorností, která je mu věnována?
Všechno má dobrou a špatnou stranu. Faktem je, že do divadla chodí čím dál tím víc lidí. Nejsou to přitom jen lidé mladší, starší, ale chodí i rodiče s dětičkami na pohádky. Když člověk hraje před plným hledištěm lidí a cítí zájem, je to krásný pocit. Na druhou stranu bych baletu přála víc popularity a většího docenění, protože tanečník se tanci věnuje od rána do večera a vlastně po celý svůj nejproduktivnější věk. Zahrnula bych do toho i záležitost důchodů. Pro tanečníka je totiž doba konce jeho kariéry velice těžká – skončí mu práce, není v důchodovém věku, není zajištěný, nemá rekvalifikaci. Znovu začínat od začátku ve věku, kdy není žádaný téměř nikde, je hodně těžká pozice.

Ve které zemi by se vám jako primabaleríně žilo lépe?
To bych si asi měla zjistit... (smích) Jednou bych si přála zažít dobu carského Ruska, kdy balerína vyšla před divadlo, kde už čekaly davy, stovky květin a kočár s koňským spřežením, který ji odvezl jako královnu domů. To by bylo nádherné, ale už se mi to asi nestane.

A v současné době?
Vždy jsem šla "po práci", chtěla jsem tančit a měla jsem určité role, které jsem chtěla dělat. Dodnes si myslím, že naše Národní divadlo je stejně nejkrásnější, takže jsem to neřešila. Pravda ale je, že kdybych zkusila třeba Říšskou operu nebo kdybych jela do Moskvy do Velkého divadla, zjistila bych, že je to tam třeba lepší.

Které postavy pro vás byly mimořádně zajímavé?
Vždy, když nějaká taková postava přijde, snažím se najít u sebe v srdci tu nejlepší možnou pozici, abych se do toho sama mohla dobře položit a dobře ji nejen odtančit, ale i odehrát. Určitě zajímavá byla Taťána v Oněginovi, což je jedna z mých nejkrásnějších rolí. A to nejen proto, že celý příběh protančím, ale i proto, že tato postava má neuvěřitelně krásný vývoj. Všem to přeji vidět, protože to není jen zážitek pro nás tanečníky, ale i pro diváky.

Do Prahy za souborem baletu Národního divadla přijíždějí také zahraniční choreografové a pedagogové. Které osobnosti pro vás byly inspirující svým charismatem, osobností? Byly takové?
Určitě to byl pedagog Ivan Cavallari, který mne učil roli Taťány, nebo Jane Bourne, která s námi také studovala party Oněgina. Tito lidé s námi také připravovali premiéru Zkrocení zlé ženy, což bylo jedno z mých nejkrásnějších představení. Tým byl pro obě představení skoro stejný, choreografii připravil John Cranko. Je to nádherná věc, že můžeme u nás v souboru tančit takovéto věci.

Sama za sebou máte několik choreografií. Která byla největší, nejvýraznější?
Asi největší byla Sirael. To bylo v roce 2000, kdy jsme pro Národní divadlo pracovali společně s akademickým malířem Janem Kunovským. Tehdy jsem mohla čerpat hodně ze svých rolí, protože když jsme stvořili ženu Sirael, dali jsem jí různé charaktery. Tak se mohla objevit Carmen, Odetta, Julie... Byla to pro mne velmi zajímavá zkušenost, kdy jsem mohla čerpat z divadelního prostředí.

S akademickým malířem Janem Kunovským připravujete své vlastní, mimodivadelní projekty?
Vytváříme audiovizuální, tanečně-výtvarné projekty, kdy Jan Kunovský maluje obrazy, ke kterým hledá inspiraci hlavně na mých zkouškách, přípravách na nové role. Podle toho, jakým způsobem se pak vitráž prosvítí, vzniká atmosféra a nálada. Já se pak snažím jeho obrazy, myšlenky nějakým způsobem rozpohybovat. Naše představení probíhají v různých kostelech a chrámech a zajímavých interiérech. Jedno z představení jsme odehráli také na balkonech Národního divadla.

Co vás na tom baví? Je snaží tančit na obraz, nebo na hudbu?
Tanec je vždy spojen s hudbou a inspirace vždy vychází z nějakého obrazu, pohybu. Každý pohyb má nějakou tečku, průběh, vazbu, které se Honza (Kunovský) snaží zachytit. Pomocí hudby, atmosféry, nálady i prosvícení a barevnosti obrazu se snažím čerpat z jeho dynamiky, stejně jako Honza čerpá z mé.

Kdybyste dostala zakázku na choreografii bez jakýchkoliv limitů – finančních, prostorových, lidských… Přemýšlela jste o tom, jaké téma byste si zvolila? Vaše budoucnost je v choreografii, nebo to cítíte jinak?
Zatím jsem o tom nepřemýšlela. Teď mám trošku pauzu, takže možná tato situace přijde. Pravda je, že mám pár melodií a hudebních skladeb, které mám moc ráda a na které bych jednou ráda udělala choreografii.

Máte vytouženou baletní roli?
Na role jsem měla docela štěstí. Pro mne to však není jen o rolích, ale hlavně o lidech, které potkávám, inspirují mě a mohu se od nich něco naučit.

V divadle musíte být schopna ztvárnit mnohdy velmi komplikované postavy? Nakolik vás zajímá činohra? Umíte si sama sebe představit jako činoherní herečku?

Přijdu si jak herečka. Když si vezmu Oněgina, "Zkrocení" i Labutí jezero, tak nad tancem, který musí šlapat jako stroj, je právě herectví. Jediný rozdíl je, že nepoužíváme slova, nevím, jestli bych to zvládla, ale hraní miluji.

Nedávno jste si vyzkoušela také práci na dokumentárním filmu "Jeden rok s primabalerínou". Jde o časosběrný dokument režiséra a kameramana Martina Kubaly. Asi nebylo úplně jednoduché pustit si kameru tak blízko do svého soukromí...
Ze začátku to bylo nezvyklé, ale časem všechno opadlo. Spolupráce s režisérem Kubalou byla výborná a na celý tým jsem si zvykla a ke konci jsem ho svým způsobem nevnímala. Takže nakonec v dokumentu jsem taková, jaká jsem ve skutečnosti.

Naučila jste se za tu dobu něco, co můžete využít při vlastní práci?
Je to nová zkušenost. Člověk musí komunikovat, odpovídat na některé otázky, které nejsou třeba úplně běžné.

Prožíváte obyčejný strach při různých skocích, zvedačkách apod.?
Strach se tam nesmí vůbec dostat, člověk si jej nesmí připustit. Jakmile přijde psychický blok, že něco neudělám, že mě partner nezvedne atd., nastává velký problém. Strach musí jít pryč stejně jako tréma, i když ta je někdy důležitá k tomu, že vás může "vyhecovat" k větším výkonům.

Mají baletky noční můry?
Jistě. Nestíhám představení, běžím po točitých schodech, nejsem učesaná, nemůžu najít kostým… Nočních můr je mnoho. Nejkrásnější sny naopak jsou, když utočíte mnoho piruet.

Kolik jste jich utočila v reálu nejvíc?
Šest, ale točila jsem je doleva, přitom je normálně točím doprava.

Míváte "okna"?
Okno už se mi dlouho nestalo. Máme ale takové pravidlo, které si předáváme: když nevíš, tak se toč. Divák nic nepozná, vy se rozkoukáte, co se okolo děje, a ono to naskočí.

Existuje v baletu nápověda, stejně jako je u činohry nebo opery?
Neexistuje. My to ale máme na rozdíl od činohry víc nazkoušené – zkoušíme každý den, a když se blíží představení, člověk se věnuje celý týden jen jemu. Takže kdybyste mi teď pustili jakýkoliv úryvek z Labutího jezera, začnu automaticky dělat pohyby, které na to mám naučené.

Vaše profese asi není úplně zdraví prospěšná. Nedeptá vás to někdy?
Zdraví úplně prospěšná není, ale sama už jsem v fázi, kdy je pro mě velice prospěšná. Když nemám pohyb, chybí mi. Je to jak u vrcholového sportu, takže bychom si mohli vyjmenovávat, co všechno se zatěžuje víc, než je zdrávo apod. Důležitá je rehabilitace a zdravotní cvičení, kdy mám svůj systém, protože každé tělo je jiné. Musíte zkrátka umět regenerovat a odpočívat, zase pomocí cvičení.

Je vaše kondice závislá na ročních obdobích?
Léto je příjemné v tom, že jsou zahřáté svaly a člověk se nemusí tolik rozcvičovat. A hlavně jsou divadelní prázdniny.

V květnu se stanete maminkou. Chodíte s miminkem na baletní sál?

Chodíme, cvičíme každý den. Miminko je na to zvyklé, takže by se mu stýskalo a mně taky (smích). Pravda je, že mi začíná období, kdy vyjdu schody a začínám se zadýchávat, takže cvičíme hodinu, hodinu a půl.
S Honzou Kunovským však znovu připravujeme další projekty a happeningy, takže jsme na sále déle, ale tvrdě netančím,nepracuji tolik .

Představám o tom, jak budete fungovat po narození děťátka, se stěží dokážete vyhnout. Můžete z nich něco prozradit? Máte nějakou představu?
Představ by měl člověk strašně moc. Nerada bych něco vyřkla. Vím, že všechno záleží na jediném, a to aby všechno dobře dopadlo a miminko bylo zdravé.

Které z období primabaleríny je v divadelním provozu nejtěžší?
Asi před premiérou. To je moment, kdy se začíná tréninkem, pak se od dvou hodin zkouší na jevišti, potom je pauza na přejití do baletních sálů, kde se zkouší až do půl šesté. To je asi nejnáročnější doba. Zrovna teď ji v divadle prožívají, protože připravují premiéru romantického baletu La Sylphide.

Náročné představení potřebuje koncentraci, obrovskou přípravu. Jak se po něm uklidňujete?
Třeba po Labutím jezeru nebo Taťáně z Oněgina nespím. Vždy to končí na nějaké dobré večeři, a pak si ještě hodně dlouho promítám v hlavě všechny situace a okamžiky. I když tančíme každé představení stejné kroky, jednotlivá představení se liší, někam se posouvají a objevují se v nich nové momenty. Takže pak s partnerem probíráme chvíle, kdy jsme na sebe zůstali koukat jiným způsobem nebo měli jiné krásné chvíle nebo se nám tam někdo nebo něco připletlo.

Je pro vyznění vašeho tance důležité, abyste si se svým partnerem lidsky rozuměla?

Je to příjemné, protože když tančíte s někým, s kým si rozumíte, jsou pro vás i zkoušky příjemnější. Atmosféra představení je k nezaplacení, ale nevíce času strávíte v baletním sále. A také je určitě důležité, aby byl taneční pár vyvážený, aby vypadal až pohádkově a ladil k rolím, které představuje, a aby si rozuměli nejen v herectví ale i v tanečním tempu.

Zajímají vás i jiné typy tance? Co byste řekla na účast v pořadu Stardance?
Společenské tance jsou krásné. Stardance bych se mohla zúčastnit tak leda v porotě, to by bylo dobré (smích).

T.Podařilová a J.Vrátil

T.Podařilová a J.Vrátil

T.Podařilová a M.Štípa, foto ND Praha

T.Podařilová a M.Štípa, foto ND Praha

T.Podařilová a M.Štípa, foto ND Praha

T.Podařilová a M.Štípa, foto ND Praha

T.Podařilová a M.Štípa, foto ND Praha

T.Podařilová a M.Štípa, foto ND Praha

Tereza Podařilová02.jpg
Tereza Podařilová01.jpg
Tereza Podařilová.jpg
<font color="#ff9900">Tereza Podařilová, Michal Štípa, foto ND Praha</font>
Tereza Podařilová, Michal Štípa, foto ND Praha
Tereza Podařilová, Michal Štípa -foto ND Parha.jpg
Tereza Podařilová, Michal Štípa - foto ND Praha.jpg
Tereza Podařilová, Jiří Vrátil.jpg
Tereza Podařilová ,foto-Roman Sejkot.jpg
ZUZANA POKORNÁ

narozena 7.6. 1972 v Praze

V roce 1990 absolvovala Taneční konzervatoř v Praze a v témže roce byla na stáži v Kolíně nad Rýnem. Angažována byla v letech 1990-92 v Národním divadle v Praze, 1992-93 v Českém baletním divadle a od roku 1994 opět v Národním divadle, kde se o rok později stala sólistkou.
   Na celostátní baletní soutěži v Praze 1990 získala 3. cenu, je nositelkou ceny Thálie za rok 1994, laureátka Philip Morris Ballet Flower Award 2000. Manželka Jiřího Pokorného.

Zuzana Pokorná 02.jpg
Zuzana Pokorná.jpg
Zuzana Pokorná01.jpg
Carmen-foto Hana Smejkalová.jpg
Čajkovskij-foto Hana Smejkalová.jpg
foto Hana Smejkalová.jpg
Romeo a Julie-foto Oldřich Pernica.jpg
Adéla Pollertová (* 7. srpna 1976 v Praze)

Pollertová pochází z rodiny se sportovním i uměleckým zázemím.

V dětství se Pollertová začala věnovat sportu, konkrétně moderní gymnastice a dostala se nejen do reprezentačního výběru olympijských nadějí, ale také do juniorského reprezentačního družstva Československa. Ke studiu baletu se kromě baletní přípravy v rámci gymnastického tréninku kvůli tomu dostala nezvykle pozdě, až v patnácti letech, kdy byla dodatečně přijata rovnou do čtvrtého ročníku Taneční konzervatoře v Praze. Navzdory těžkým začátkům zvláště se vypracovala na sólistku školy, kterou úspěšně reprezentovala na mezinárodní baletní soutěži v Jacksonu ve Spojených státech a na soutěři v Brně. Po absolvování školy prošla úspěšně konkursy do baletního souboru v Drážďanech a v Hamburku , přednost dala druhému z nich, který byl prestižnější.

Hamburský balet vede známý americký choreograf John Neumeier a vytvořil z něj jeden z celosvětově nejuznávanějších souborů. Pollertová do souboru vstoupila v roce 1995. Už jako sboristka dostávala menší sólové role. Ruský sólista Radik Zaripov si ji vybral jako partnerku do pas de deux Modrého ptáka ve Spící krasavici. Od roku 1998 byla v souboru sólistkou a dostávala příležitosti v různých Neumeierových baletech i v choreografiích jiných autorů  (Matse Eka, Natálie Makarové ad.). U některých svých pozdějších rolí se rovněž podílela na tvorbě choreografie.

V  roce 1994 získala na prestižní baletní soutěži v Jacksonu bronzovou medaili. Ve Spojených státech byla oceněna jak za klasickou, tak za moderní variaci a spolu s partnerem Michalem Matysem dostali cenu pro „nejlepší pár“.

V roce  1994 vyhrála Pollertová celostátní baletní soutěž v Brně a porotou jí byla také udělena zvláštní cena „Za nejosobitější výkon“

V době svého působení v Hamburku  získala Cenu dr. Wilhelma Oberdorfera ( Dr. Wilhelm Oberdorfer Preis) udělovanou výročně městem Hamburk nejlepší tanečnici v Německu.

První sezónu po návratu z hamburského angažmá byla za svůj výkon v baletu  D.M.J - 1953 1977, v choreografii Petra Zusky zařazena do širší nominace na cenu Thálie 2004.

Za své vystoupení v roli Julie v Romeo a Julie choreografa Youriho Vamose dostala v roce 2007Cenu Thálii za rok 2006. Porota ocenila, že „její Julie je skvěle vystavěná od rošťáckého děvčátka přes opojení první láskou až po tragickou volbu zemřít po boku svého milovaného Romea. Role působí pravdivě, Pollertová s lehkostí zvládá komplikované choreografické vazby. Její pohybové fráze jsou v dokonalém souznění s Prokofjevovou hudbou.“

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

Adéla Pollertová.bmp
Sylfidy - ND Praha

Sylfidy - ND Praha

Louskáček - ND Praha

Louskáček - ND Praha

Olga Skálová (* 25.4. 1928, Brno)

Své umělecké působení začínala v Brně, v roce 1952 přešla do Prahy, kde její umění získávalo na reprezentativnosti. Skálová působila jako všestranná baletní heroina, představitelka hlavně statečných, energických a mravně silných žen. Měla dokonalou technickou průpravu a vyníkající tělesné dispozice, které ji umožňovaly své role obdařit detailním, psychologicky přesvědčivým zpracováním.Její nejznámější role byly vytvořeny v Praze pod choreografickým vedením Jiřího Němečka(Odetta a Odilie v Čajkovského Labutím jezeře, role v Prokofjevových baletech, Zobeida v Rimského-Korzakově Šeherezádě atd.) Velmi cenné byly i její role v choreografiích Jiřího Blažka (Frigie v Chačuturjanově Spartaku, Mefistofela v Doktoru Faustovi apod.) Hrála i se svým manželem Viktorem Malcevem(Desdemona v Othellovi). Často hostovala v zahraničí, angažovala se i v politických organizacích umělců (Svaz dramatických umělců), v 70. letech se začala orientovat na vlastní choreografickou činnost, později se vrátila do Brna a působila jako profesorka klasického tance na konzervatoři.

Taneční vzdělání získala v brněnské škole Ivo Váni Psoty, absolvovala půlroční stáž ve Velkém divadle v Moskvě u Sulamit Michailovny Messererové (1957). Jako patnáctiletá se stala členkou čerstvě otevřeného Lidového divadla, vedeného Mášou Cvejičovou (1944–45). Po válce vstoupila do brněnského Státního divadla (od 1947 sólistkou, do 1952). Působila zde v době Psotovy éry, dostalo se jí vynikajícího pedagogického vedení, možnosti růstu v náročných choreografiích (např. sólo v Chopinových Sylfidách 1948 nebo variace Modrého ptáka ve Spící krasavici 1952) a v ovzduší tvrdé konkurence. Po Psotově smrti odešla do Národního divadla v Praze. Zde vykrystalizovala její umělecká osobnost, často charakterizovaná jako vzácný typ baletní heroiny, byla výjimečná v postavách nepoddajných, silných žen, hrdě čelících osudu. Pro role lyrické měla díky svému energickému naturelu mírný handicap, který však vyvažovala profesionalitou, sebejistotou, detailním propracováním role a technickou čistotou. Plně svou individualitu rozvinula v roli Zaremy v  Bachčisarajské fontáně (1954) či např. ztvárněním Frygie ve Spartakovi (1957). Z dalších rolí: Odetta-Odilie v Labutím jezeru (1955, 1963), Beatrice ve Sluhovi dvou pánů (1958), Desdemona v Othellovi (1959), Paní Měděné hory v Kamenném kvítku (1960), Julie v Romeovi a Julii (1962), Svědomí ve stejnojmenném baletu (1964), tit. role v baletu Medusa (1968), Kirké v Blouděné Odysseově (1969), Svůdnice v Marnotratném synovi (1963), Zobeida v Šeherezádě (1965), Dívka v Podivuhodném mandarínovi (1970), Isabella v Donu Juanovi (1972), Mefistofela v Doktoru Faustovi (1958), Chloe v Dafnidovi a Chloe (1960), tit. roli v Ptákovi Ohnivákovi (1957), Mechmene Banu v Grigorovičově Legendě o lásce (1963).
Hostovala na řadě světových scén, je držitelkou několika ocenění: Čestného uznání na Divadelní žatvě 1950 za roli Odetty, 3. ceny na SFSM v Bukurešti 1952 stejně jako i ve Varšavě 1954, 2. ceny z Moskvy 1957. Zasloužilou umělkyní byla jmenována v r. 1958,  národní umělkyní (jako první tanečnice vůbec) v r. 1968. Obdržela též  Řád práce 1983 a Státní cenu Klementa Gottwalda 1956.
Činná byla i na poli tvůrčím: jako choreografka nastudovala Fokinovy Sylfidy ( ND v Praze 1966, 1980; Brno 1974, Ostrava 1979, Bratislava 1981), s Jiřím Němečkem Labutí jezero (Ostrava 1977, ND Praha 1982, Brno 1987, 1997), s Lubošem Ogounem spolupracovala v Brně na uvedení Popelky (1982), Spící krasavice (1984), Z pohádky do pohádky (1986). V Brně též uvedla vlastní choreografii – taneční ztvárnění Adagia ze Sukovy Serenády Es Dur a odkazy romantické choreografie pod názvem Paquita (obojí 1979).
Baletní mistryní brněnského baletu byla v letech 1975–77, šéfkou baletu 1977–89. Od roku 1975  vyučovala na Taneční konzervatoři v Praze a na Taneční konzervatoři v Brně, kde v letech 1983–86 byla jmenována ředitelkou školy. Jako pedagožka scénické praxe však na škole působila i po ukončení funkce. Za celoživotní dílo jí byla v roce 1996 udělena Cena Thálie, v letech 1999 a 2000 získala ocenění organizace Who´s Who. Prvním manželem byl Viktor Malcev.

(zdroj: http://www.musicologica.cz/slovnik/)

DSCF0067.jpg
DSCF0068.jpg
DSCF0070.jpg
DSCF0073.jpg
DSCF0076.jpg
DSCF0078.jpg
DSCF0080.jpg
DSCF0085.jpg
DSCF0090.jpg
Andrea Smejkalová

Narodila se 9.4.1984 v Brně. Od mala se věnovala tanci v zájmových kroužcích, ale profesionálně začala až na Taneční konzervatoři v Brně. Během studia účinkovala v představeních Národního divadla v Brně, např.: Liška Bystrouška, Don Quijote, Labutí jezero, Louskáček, Giselle. Osmileté studium zakončila v roce 2002 maturitou a absolutoriem.

Poté nastoupila do baletního souboru Národního divadla v Brně. Od sezóny 2005/2006 zde působí jako demisólistka a od sezóny 2006/2007 jako sólistka. Již v první sezóně dostala příležitost v menších sólových rolích. Později se dopracovala až k hlavním rolím především klasického repertoáru, např.: Odette/Odilie, Medora, Klárka, Nikie, Frygie.

V roce 2003 se zúčastnila I. Mezinárodní soutěže v Brně, kde se umístila na 3.místě v kategorii A. Byla oceněna cenou Philip Morris Poupě baletu, pro největší mladý talent v oblasti baletu za rok 2005. V roce 2006  vyhrála 1.cenu na II. Mezinárodní soutěži v Brně v kategorii A.

 

zdroj: http://asmejkalova.webgarden.cz/

1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one