Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................

CO JE TO BALET/ - TANEC A JEHO CHARAKTERISTIKA

 - obrázek

- obrázek

Balet je:

•a) soubor tanečnic a tanečníků se sólisty a choreografem
•b) syntetické umění, spojující složky hudební, dramatické, výtvarné a taneční. Jako samostatný žánr se začal formovat v renesanci (nejprve jako amatérská dvorská zábava v Itálii a ve Francii), jeho počátky však lze nalézt již v kultických tancích starých Egypťanů a v antickém symbolickém tanci. V renesanční Francii byly zavedeny kompoziční konvence; balet se skládal z pěti aktů a dvou vstupů, kdy se čtverylkou naznačoval děj následujících částí. Většina renesančních baletů byla fantastická a lascívní. Za Ludvíka XIV. se z baletu stalo veřejně provozované divadelní představení, poprvé zde tančily ženy. V 18. stol. balet reformoval J.G. Noverra, který působil ve Francii, v Německu, Itálii, Rakousku, Portugalsku; zavedl dramatický balet a oddělil balet salónní a divadelní. V 19. stol. se centry baletního umění staly Itálie, Francie a Rusko, nejvýznamnějšími tanečnicemi M. Taglioni, F. Elsser, F. Cerrito. Koncem 19. stol. úpadek baletu jako dramatického žánru vedl k opozici a reformám (Isadora Duncan); prosazován moderní výrazový tanec, kladoucí důraz na přirozený pohyb lidského těla; např. Ruský balet S. Ďagileva (Michail Fokin, Václav Nižinský, Tamara Karsavina).

Ottův slovník naučný

Ballet jest tanec divadelní, jejž tak zoveme na rozdíl od tanců společenských, jejichž jediným účelem jest zábava tancechtivých. Vzhledem k těmto representuje b. vyšší umění taneční, jehož účelem jest buditi pocity krásna. V této podobě jest b. scénickým představením mimických pohybů ve spojení s charakteristickou hudbou. Jdeme-li po stopách formy té až k šedému dávnověku, shledáváme ji před sochami bohů, kdež obětní tance obsahovaly pantomimická představení s průvodem hudebním. Takovéto pantomimy při výkonech bohoslužebných pocházejí z Orientu, vyskytují se u všech národův asijských, velkého pak rozkvětu došly v Egyptě, kdež kněží kolem oltáře bohů prováděli chorovody vážných rhythmů, naznačujíce uměle sestrojenými pohyby běh nebeských těles nebo scény z báje o Isidě a Osiridovi. Po Egypťanech zdědili Řekové mimický, symbolický tanec a povznesli jej na vysoký stupeň dokonalosti. V podobě již silně raffinované zjevují se balletní pantomimy starých Římanů, kteří užívali tance ku představení celých dějů. Zachoval se popis starořímského balletního představení pořádaného na poctu cís. Augusta jakožto vítěze u Actia v nádherném divadle na Martově poli u Říma zvláště zřízeném, a na oči nám staví následující program: »Trachiňanky« dle Sofoklea upravené jako tragický b. tančený od Pylada, dále »Lédu s labutí« představuje Bathyllus a na závěrek velký válečný tanec s vojenskými evolucemi. Představení samo mělo následující průběh. Na znamení zvonkem klesla opona v podobě vějíře, pištci a cymbalisté na povel svého hégemona (kapelníka) spustili předehru. Po té Pylades vyšel na jeviště, aby tančil Héraklea. Byl to tanečník nad jiné vynikající, jejž tragická Musa posvětila nejvroucnějším polibkem na pravého básníka – jak podotýká Lucian. Déianeira chce si pojistiti věrnost svého manžela a svedena dvojatým výrokem orakula podá svému choti osudný oděv. A to bylo právě nejvděčnější místo pro Pylada. Hrozný účinek palčivého jedu na mohutnou postavu rekovu, jenž mukami sterými zmítán zuřil po jevišti a jedovatý šat se sebe trhal, bol srdce milenou ženou zrazeného – vše to uměl Pylades znamenitě zobraziti. Následovalo intermezzo »Léda s labutí«. Druhý tanečník, Bathyllus, o němž Juvenal praví »tot linguae quot membræ, vynikal tím, že uměl svaly lícní, ruce, nohy až do špiček prstův udržeti ve chvějném pohybu. Sotva že se obecenstvo vzpamatovalo ze sladkého opojení, začalo číslo závěrečné, válečný tanec »Dionysova výprava proti lndům«. Úplně vyzbrojení tanečníci a růžemi ověnčené bakchantky v průhledných oděvech prováděli při ohlušujícím hřmotu hudby zápasy ozdobně upravené. Luxus v dekoracích a kostumech byl prý báječný. Tanec, který v době antické povznesl se na stupeň umění, ve středověku klesl; až počátkem století XVI. v Italii a na to ve Francii znova slavil své vzkříšení. Byl předchůdcem nové formy hudby dramatické: opery. Byl s ní po nějakou dobu v pevném svazku, až koncem XVIII. století postavil se na vlastní nohy. Ženy tu nesměly v b-ech spolupůsobiti, teprve Beauchamps, první balletní mistr za Ludvíka XIV., zkusil to s dívkami a zvítězil. Rozeznáváme dle látky b. historický, mythologický, fantastický, allegorický a komický. Dobrý b. žádá rovněž jako dobré drama dle promyšleného plánu založenou exposici, zauzlení a rozuzlení. Hudba musí se pojiti k myšlénce základní i k podrobnostem s touže určitostí jako v opeře; s mluvou zvuků má býti mluva posunů v tak dokonalé shodě jako slovo s hudbou v opeře. Největší mistři nepohrdali touto zajímavou formou, jak dosvědčují toho druhu skladby od Glucka, jenž napsal b. »Don Jua◁, Méhula, Cherubiniho, Aubera; ano i Beethoven komponoval dva b-y. Většinou však byl ponechán b. obyčejným tanečním komponistům, kteří na místě výrazné, ušlechtilé hudby zavedli v b-u surové zvuky cirkusové. Znamenitou výjimkou jest tu za naší doby vynikající francouzský skladatel Delibes, jehož rozkošné b-y »Sylviæ a »Coppeliæ bleskem se rozšířily po všech velkých jevištích evropských, a zdá se, že výpravný b. ušlechtilého rázu stane se důstojnějším dědicem vyžilé operetty. U nás ve starších dobách býval b. oblíbenou zábavou urozených pánů, kteří se neostýchali v něm spolupůsobiti, jak je zjevno ze zápisků Václava Březana, jenž píše o schůzce Viléma z Rosenberka s arcikníž. Ferdinandem v Plzni r. 1555: »V outerý nebyl žádný turnaj. Než hned po večeři byl mumraj, a v tom mumraji bylo osm osob. Jich čtyři byly připraveny co bohyně, majíce na tváři larvy a vlasy dlouhé, žluté, a na hlavě věnce zelené z pušpánu, a sukně tykytové bílé a při nich rukávy z kůže žluté a nohavice též žluté, a měly v pravé ruce střely bílé a v levé okrouhlé terče postříbřené, a druhé čtyři měly na sobě z telecích koží čepice a v larvách též u věncích pušpánových a připraveny byly k vodním mužům nápodobny. Kabáty na sobě měli žluté, tak přistrojeni, co by nazí byłi a pluderhozy z telecích koží chlupaté a na nohách punčochy zelené, a svíce zelené v rukou nesli připravené, co by nochtlicht byl; když ji vystrčil rukou nahoru, vyšel z ní oheň. I šli jsou spolu, bohyně po pravé straně a vodní muži po levé, a tancem vlaským šli; když přišli před fraucimor, poklonili se; potom šly samy čtyři bohyně a přinesly nevěstě munšanc; podruhé šly k panně Lukšánce, také munšanc přinesly; potom odešly k paní z Waldšteina; i potom šli ti čtyři muži vodní, a přinesli panně Filippině munšanc, a ty čtyři bohyně stály; a když po munšanci bylo, šly s pannami k tanci; potom vodní muži i bohyně samé vlaské tance tancovali... a bohyně čtyři byly jsou JMt. arcikníže, pan Jaroslav Smiřický, pan Zajíc, pan Proškovský...« V novější době hlavně působením balletního mistra Národn. divadla, p. Bergra, uvedena byla k nám na jeviště všecka vynikající balletní díla současná. Z našich skladatelů chápou se balletní formy zvláště Kovařovic, Anger a Káan z Albéstu; i možno doufati, že se časem dočkáme vývoje českého b-u rázu samostatného. Může se tak státi pouze na základě národních našich tanců, jichž má zvláště národ český bohatství nevyčerpatelné.

Tanec a jeho charakteristika

 

Tanec je zobrazení reálné skutečnosti pohybem. Je to umělecký pohyb, který vyjadřuje pocity, nálady, děj, různé zážitky.

Umělecký pohyb musí splňovat estetická kritéria a zákonitosti taneční techniky.

Tanec probíhá v čase a prostoru a má určitý rytmus a dynamiku.  Vzniká spojováním jednotlivých tanečních prvků  (kroků, gest, různých pohybů těla).

Tanec vytváří estetické a ideové hodnoty, které mají u diváka vyvolávat psychologickou odezvu (pocit radosti, dojetí, účast s osudy lidí, kteří jsou na jevišti přestavováni, poučení).  Síla prožitku je závislá na  vnímavosti diváků a  přesvědčivém výkonu tanečníků, ale i všech ostatních složek,  podílejících se na představení.

Taneční žánry:

1.      bezdějový, také nazývaný abstraktní  a)sólový

                                                                    b) párový

                                                                    c) sborový

2.      dějový, programový  a) tanec s několika dějstvími

                                       b) jednoaktové taneční dramatické dílo

                                       c) krátká dějová scénka – miniatura

Tanec se dělí podle historických a funkčních kritérií:

-         lidový, společenský

-         historický, klasický (akademický)

-         moderní, současný

-         charakterní

 

Lidový tanec  je spojen s národními tradicemi a vytvořili ho obyčejní lidé.

Společenský tanec  je  druh zábavy lidí a vznikal převážně úpravou lidových tanců ( formoval se už v prostředí šlechty, později  měšťanů).

Historický tanec  byl původně společenským tancem šlechty a měnil se a rozvíjel současně  s vývojem této společnosti.  Z dnešního pohledu se tedy jedná o tanec historický.

Tanec klasický byl původně společenským tancem šlechty. Postupně se však měnil a získával pevná, specifická pravidla. Tanec akademický – pojem, kterým se od 2. poloviny 19. století označuje styl a technická soustava evropského profesionálního jevištního tance –baletu. Na jeho rozvíjení a kodifikování jeho forem se podílely zhruba od 18. století akademie tance ve Francii a Itálii. První teoretickou práci shrnující soustavu baletní techniky rozpracoval Carlo Blasis.

Moderní tanec se začal formovat na přelomu 19. a 20. století jako reakce na úpadek baletu (divadelního tanečního umění) na konci 19. století. Prvními průkopníky – reformátory tance  byli:

-         Francoise Delsarte  (vytvořil pohybový systém vycházející ze znalosti anatomie lidského těla a jeho pohybových možností)

-         Loie Fullerová  (herečka bez tanečního vzdělání, jejíž tanec – improvizace  vycházel  z jejích pocitů a nálad)

-         Isadora Duncan (přirozený pohyb, vycházela z pohybového systému F. Delsarta)

-         Émile Jacques- Dalcroze ( rytmická gymnastika původně vytvořená pro hudebníky, aby cítili pohyb celým tělem)

-         Rudolf von Laban ( reformátor tance, teoretik, pedagog, choreograf, autor tanečního písma – notace)

 

Současný tanec – nejmodernější techniky , množství směrů, které původně vznikaly jako kontrast ke klasickému tanci.

Charakterní tance vznikly stylizací – úpravou lidových tanců.

Scénický tanec – moderní výrazový tanec  určený pro divadelní scénu, který nemá žádná striktní pravidla ani omezení. Cílem scénického tance je vyjádření příběhu, myšlenky nebo pocitu. Většinou postrádá strnulé pózy, důraz je kladen na plynulý tok pohybů, přirozenost a originalitu pohybového vyjádření. 

 


DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one