Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................

Historie baletu Národního divadla

Baletní soubor Národního divadla v Praze zaujímá ve vývoji českého baletního umění roli největšího a nejlépe obsazeného ansámblu v České republice. S jeho založením v roce 1883, vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance.

Počátky baletního souboru Národního divadla

Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger (1882–1884). V ND se podílel na spolupráci s operou a uvedl i baletní novinku Hašiš (1884).

Soubor měl v počátcích přes 20 členů (z toho 3 sólistky a tanečníka A. Bergera). Po odchodu V. Reisingera nastoupil na jeho místo Augustin Berger, který vedl soubor v letech 1884–1900 a poté ještě 1912–1923. Rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu, sbor figurantů (pomocných tanečníků) a dal ansámblu pevné profesionální základy. Na repertoáru se střídaly spektakulární produkce typu Excelsior (Hudba: R. Marenco, Choreografie podle L.Manzottiho, E. Borriho j.h. a v roce 1885 A. Bergera, nové nastudování 1903 a 1913; celkem 210 repríz), Flik a Flok (Hudba: L. P. Hertel, 1886) aj. s klasickými tituly Giselle (1886), II. jednání z baletu Labutí jezero (1888), Sylvie (1888), Coppélia (1893) a domácími novinkami, většinou určenými dětskému divákovi, např. Štědrovečerní sen (1886), Pohádka o nalezeném štěstí K. Kovařovice (1889), Rákoš Rákoczy (1891) nebo Bajaja (1897).

Bergerovým nástupcem se stal, Achille Viscusi, představitel italské školy, který v ND působil v letech 1900–1912. Jeho jméno je spojeno s uváděním Nedbalových baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) a Princezna Hyacinta (1911). Na repertoár uvedl Labutí jezero (1901) a Louskáčka (1908). Významné bylo i jeho provedení Dvořákových Slovanských tanců (1901).

Po druhém, méně významném působení A. Bergera v ND v letech 1912–1923 byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský (1923–1927). S jeho nástupem převládla ruská škola nad předchozí italskou. Repertoár se modernizoval a vedle ďagilevovských titulů (Šehrezáda – 1924, Petruška – 1925, Zmatek – 1926) se objevily, mj. zásluhou šéfa opery O. Ostrčila a režiséra F. Pujmana, i české novinky Istar (1924), Doktor Faust (1926) a Kdo je na světě nejmocnější (1927).

Dalším vedoucím baletu ND byl spolehlivý Jaroslav Hladík (1927–1933), který mj. připravil do repertoáru Signorinu Gioventu a Nikotinu (1930). V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík (Špalíček, 1933), který byl spolu s Jelizavetou Nikolskou baletním mistrem a choreografem (1936–1940).

Poválečná éra Saši Machova

Velký umělecký vzestup přinesla baletu ND poválečná éra Saši Machova (1946–1951). V jeho osobě se spojil koncepční dramaturg s citlivým choreografem a zdatným režisérem, který uskutečňoval svou představu specificky. Během krátké doby dokázal v baletu ND zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností (Z. Šemberová, M. Kůra, V. Jílek, A. Landa, O. Stodola, J. Blažek). Přesvědčivé a přitažlivé inscenační výsledky přinesly baletu ND obecné uznání, vysokou uměleckou i společenskou prestiž a vedly k jeho vyvázání z dosavadního područí opery. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily Svatby (1947), Popelka (1948), Romeo a Julie (1950) a z domácích novinek to byly např. Vostřákovy balety Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950).

Na místo šéfa baletu byl roku 1957 povolán z Plzně Jiří Němeček. Pod jeho vedením (1957–1970 a 1979–1989) se balet ND stal velkým a inscenačně emancipovaným tělesem, rovnocenným partnerem operního a činoherního souboru. J. Němeček byl reprezentant režisérského typu choreografa, jeho inscenace vynikaly pevnou dramaturgickou a režijní stavbou, pádností a srozumitelností, např. Sluha dvou pánů (1958), Othello (1959) a Romeo a Julie (1962). Skladba repertoáru i inscenační tvar byly zprvu ovlivněny sovětským vzorem tzv. drambaletů (Mládí – 1959). Od 60. let rostlo v jeho tvorbě zastoupení modernějších kratších děl, např. Marnotratný syn (1963), Svědomí (1964). Z významných zahraničních hostů spolupracoval s baletem ND J. Grigorovič, který nastudoval Legendu o lásce (1963), N. Dudinská a K. Sergejev Labutí jezero podle tradiční verze M. Petipy a L. Ivanova (1971).

Emerich Gabzdyl se stal šéfem baletu ND v letech 1970–1974 a uvedl zde např. Svěcení jara (1972), Lowiczské tance a Ondráše (1974). M. Kůra, spolu s režisérem P. Weiglem, přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie (1971), která dosáhla 255 repríz a byla také zfilmována.

V letech 1974–1978 šéfoval baletu ND Miroslav Kůra. K jeho choreografiím patřily např. Šípková Růženka / Spící krasavice (1974), Stvoření světa (1975) nebo baletně ztvárněná suita Radúz a Mahulena (1976).

Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes a stálým choreografem byl L. Vaculík, jenž spolu s hostujícím režisérem J. Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního dějového baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží: Malý pan Friedeman a Psycho (1993, obnoveno 2000), Čajkovskij (1994), osobitá verze baletu Coppélia (1995), Isadora Duncan (1998), komediální balet Někdo to rád… (1994, obnoveno 2001) a dětskému divákovi určený Mauglí (1996).

Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly ze Západu, např. Choreografie z Nizozemí (1992 s darovanými autorskými právy – Three pieces G. Bacewiczové v choreografii H. van Manena, Polní mše B. Martinů a Návrat do neznámé země L. Janáčka v choreografii J. Kyliána), večer Amerikana I, Carmen ou La tragédie de Don José. Po Oněginovi (1999) se na jeviště po deseti letech vrátila Šípková Růženka / Spící krasavice (2000) a byly uvedeny další význačné tituly světového repertoáru, jako např. Sinfonietta a Dítě a kouzla (2000 – Choreografie: J. Kylián), Sphinx (2002 – Choreografie: G. Tetley) nebo poslední premiéra této sezony Zkrocení zlé ženy (2003 – Choreografie: J. Cranko).

17.12.2008 12:49:11
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one