Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................
Baletní soubor Slezského divadla v Opavě.
 
  V převážně německé Opavě hrály v 18. století kočovné divadelní společnosti italskou operu,v níž zařazovaly podle zvyklostí efektní tableaux a balety jako mezihry (baletní výstup Pas de deux, jako mezihra v Jak se to dělá, tak to jde aneb Škola mravů, 1782; Děvčata na žatvě neboli Myslivci potrestaní bohem lásky Kupidem s činohrou Parodie, aneb: Co se může zlepšit, 1834). V angažmá tu byl (1812) stálý profesionální baletní mistr Johann Heiss se svou ženou Caroline, v letech 1835–38 tu působil Paolo Rainoldi, 1849–53 zde vystupovala Johanna Bidschofska, roku 1856 Lydia Thomson z Londýna i Pepita de Oliva (1857). Další zmínky o tanci jsou až z 20. století. V roce 1920 zde hostoval ostravský soubor s Labutím jezerem v choreografii Achille Viscusiho. V Opavě hostoval podobně jako v Ostravě a Praze Max Semmler se svou inscenací Legendy o Josefovi (1927), r. 1933 zde vystoupil ansámbl Jelizavety Nikolské aj. S proměnou politické, národnostní a kulturní situace po 2. světové válce se ujala divadla v Opavě česká opera a činohra. Balet byl po celou dobu své existence, která byla administrativně ukončena r. 1992, služebně podřízen opeře, ale uváděl i samostatné premiéry. Prvním šéfem baletu byl v sezóně 1945-46 Josef Škoda (Coppélia, Bolero 1945 aj.).
   Po něm se na tři sezóny ujal vedení ansámblu Jiří Němeček (1946–49; Baletní koncert, 1946; Z pohádky do pohádky, 1946; Královna loutek, 1947; Princezna Hyacinta, 1948). Stejně jako Němeček začínal zde jako tanečník i další šéf baletu Boris Slovák (1949-50), vystřídán byl Antonínem Smolíkem (Slovanské tance, 1949). Vedoucím souboru a choreografem byl v sezóně 1951-52 Ladislav Hunka (Valčíky, Filosofská historie, Polovecké tance, 1952). Léta 1953–58 byla návratem Borise Slováka, který dal souboru osobitou uměleckou tvář a profesionální základ, na repertoár zařadil Zbojnickou baladu (1953, ch. Jiřina Kokrhánková-Ryšánková), Labutí jezero (1954), Viktorku (1955), Maškarádu (1955), Bachčisarajskou fontánu (1956), Sněhurku a Čarodějnou lásku (1957). Významnou éru vytvořila Hana Machová v letech 1958–1962. Volila dramaturgii klasických titulů (Coppélia, 1959; Louskáček, 1962), českých baletů (Lašské tance, Nikotina a Don Juan Václava Kašlíka, 1961), slavných komorních děl (Prométheus, 1962) a nových netradičních titulů realizovaných pohybovým slovníkem s prvky moderních trendů (Nová Odyssea, 1960). V období 1963–66 soubor vedla Věra Sošková, v operách jako choreograf hostoval Jaroslav Brůha (1964) a Mirka Vlášková (Divadlo za bránou, 1965).   František Vychodil byl baletním šéfem v letech 1967–83, která znamenala pro baletní soubor emancipovanou a v inscenační podobě možnostem souboru přiměřenou a vyrovnanou kvalitní etapu (Z pohádky do pohádky, 1967; Slovanské tance, 1968; Pohádka o Honzovi, 1969; Louskáček, 1970 a 1981; Les Préludes, 1971; Coppélia, 1972; Andersen, 1973; Nestinarka, 1974; Prométheus, 1975; Spící krasavice, 1976; Kamenný kvítek, 1980; Sněhurka, 1982 aj.). Vychodila vystřídal ostravský sólista Petr Asmus (1983–85). V roce 1986 vedla soubor Věra Sošková a vedoucím baletu v letech 1987–89 byl František Szepessy.
  Od roku 1989 neměl balet svého šéfa a pohostinsky zde připravovali inscenace František Vychodil, Ivan Hurych, Kateřina Pelzerová a Libor Bernklau. Baletní soubor byl r. 1992 zrušen, tanečníci vystupovali v tanečních scénách oper a operet. Samostatné premiéry byly v průběhu devadesátých let uváděny sporadicky (1998, Špalíček, ch. Ivan Hurych).

zdroj: http://www.musicologica.cz/

Baletní soubor Severočeského divadla opery a baletu (původní název  baletní soubor Městského divadla v Ústí nad Labem), zahájení aktivity 1909.
 
  V německém divadle, otevřeném v roce 1909, byla taneční složka součástí operních a především  operetních inscenací. V čele souboru se vystřídali němečtí baletní mistři (Emma Dathe, Metella Barbarina, Phadra Dohler, Helene Mirbach, Sussi Hahl, Oti Kuhnel, Rudolf Reichert, Kurt Hessky, Mizzi Popp, Adi Kuhn, Andrei Jerschik, Alfredo Bortoluzzi, Thea Maas) V ústeckém divadle hostovali před válkou (1909-44) významní tanečníci a skupiny např. Harald Kreutzberg, Valeska Gert, Trude Brod, Sent M‘ahesa, škola Elisabeth Duncan, Gertrud Bodenweiser, Tanzgruppe Günther Műnchen, Ensembel Jutta Klamt, Ballett Derra de Moroda, Masami Kuni, Ballett Karl Godlewski, Rita Rita (Markéta Peštová-Kyliánová), duo Saša Machov-Marie Krejčí, i zde vystoupil Max Semmler s inscenací Legendy o Josefovi Richarda Strausse (1925).
   Po skončení druhé světové války nastala radikální národnostní, politická a kulturní proměna města. Spolu s operou byl založen samostatný balet. Prvním baletním šéfem byl Antonín Smolík (Z pohádky do pohádky, 1946; Slovanské tance, 1948). Novinku  Josefa Bartla a Mamon a Coppélii připravil (1948) další šéf Slavibor Jindřich. Významnou etapu vytvořila choreografka Laurette Hrdinová v letech 1949–53 s třídou prvních absolventů konzervatoře v Praze. Repertoár tvořilo na dvacet titulů v novodobém, netradičním pojetí (Hra o sv. Janu Nepomuckém, Lašské tance, 1949; část Spalíčku, Kramářské tance, Babí léto, Rumunské tance, Studená válka, část z Romea a Julie a Ptáka Ohniváka, 1950; Don Juan Ch. W. Glucka, Maškaráda, Španělské capriccio, Polovecké tance, Viktorka, Malá noční hudba, 1951).   Hrdinová, která zde spolupracovala s Marianou Tymichovou a Zorou Šemberovou, se vrátila s tanečníky do Prahy a šéfem baletu se stal Josef Judl (1953–58). Doplnil ansámbl o řadu elévu a  zvolil repertoár, který  znal od svého učitele Achille Viscusiho a z předešlých angažmá (Plzeň, Brno a Liberec) - Z pohádky do pohádky, 1953; Labutí jezero, 1954; Šeherezáda, Ples kadetů, Bachčisarajská fontána, 1955; Sněhurka, 1956; Pohádka o Honzovi, 1957; Zásnuby s překážkami, 1957. O nekvalitní situaci v souboru se zmiňoval i tisk a vedení divadla přijalo Pavla Šmoka jako nového šéfa (1958–60). Šmok nastudoval netradiční, divadelně působivé tituly (¨Dvořákovy Valčíky, Svatební košile, Karneval, 1958; Sedm krasavic, Sluha dvou pánů, 1959; Louskáček; Nová Odyssea, 1960). Šmokovo působení znamenalo i nástup nových osobností a interpretační růst sólistů. Šmok odešel v roce 1960 do Ostravy a v Ústí nad Labem hostoval Luboš Ogoun (Vůl na střeše, 1960) a jako nový šéf nastoupil na období 1961–74 Robert Braun (Kamenný kvítek, 1961; Dva dny na Měsíci, 1961; Šípková Růženka, 1962; Coppélia, 1962; Vítr ve vlasech, 1963; Cesta bouře, 1963; Slovanské tance, 1964; Poslední pampeliška, 1964; Labutí jezero, 1965; Z pohádky do pohádky, 1965; Giselle, 1966).
  Jeden rok (1964) byl soubor administrativně spojen s libereckým ansámblem. Robert Braun hostoval ve Štýrském Hradci a v Ústí ho zastupoval 1966–68 Gustav Voborník, jehož inscenace zvýšily uměleckou úroveň souboru (Viktorka, Třírohý klobouk, 1966; Podivuhodný mandarín, Balada o námořníkovi, 1967; Bachčisarajská fontána, 1967). Roku 1969 se Robert Braun vrátil a pokračoval v předchozím trendu nekomplikovaných choreografií a režií (Pohádka o Honzovi, Othello, 1969; Louskáček, 1970; Gajané, 1972; Sněhurka, 1973; Večery slavných baletů, 1970, 1971). Ke konci kariéry Roberta Brauna byl zastupujícím šéfem Zdeněk Weidenthaler, k inscenacím byli zváni hosté (Josef Škoda, Jiří Blažek).
  V praxi hostujících choreografů pokračoval šéf let 1974-77 Viktor Malcev - Emerich Gabzdyl připravil Jak Honza ku štěstí přišel [Pohádka o Honzovi] a Mirandolinu (1975), Jiří Blažek Stvoření světa (1976). Nástupem Hany Machové 1977–88 nastalo období kvalitativních změn v promyšlené dramaturgii hudebně kvalitních titulů a vyšší inscenační a choreografický výsledek jevištní práce. Machová uvedla přes dvacet titulů, např. Ferdu Mravence (1977), Kaliakru, Nedbalky a Šťastnou sedmu (1978), Marnou opatrnost, Návrat ztraceného syna a Kašlíkova Dona Juana (1980), Popelku (1981), Divadlo za bránou a Coppélii (1982), O loupežníku Rumcajsovi, Novou Odysseu (1983), Hirošimu, Prométhea, Louskáčka (1985), Radúze a Mahulenu, Péťu a vlka (1986), Čerta na vsi (1987); hostovali zde i František Pokorný a Libuše Hynková, Jiří Blažek, Markéta Záděrová a Robert Balogh. Šéfem baletu byl v době 1988–91 Jiří Blažek (Sněhurka, Bolero, Vůl na střeše, Otvírání studánek, 1989; Romeo a Julie, 1990). Inscenaci Pocta Mozartovi pohostinsky nastudoval Petr Veleta (1990) a vedení souboru se ujaly Blanka Honsová a Elita Erkina (1991–94), která s sebou přivedla ruské a ukrajinské tanečníky (Coppélia, Louskáček, 1992; Romeo a Julie, 1993, ch. Vasilij Medveděv;  Giselle, 1993; Z pohádky do pohádky, 994, ch. Jurij Smoriginas).
  Inscenační styl zaznamenal směřování k jevištním efektu, expresivním hereckém projevu a epické šíři děje. V roce 1994 nastoupil na místo šéfa baletu Ondrej Šoth, pod jehož vedením 1994–98 byla zařazována díla soudobého tanečního divadla, často ve spolupráci s Liborem Vaculíkem (Bolero a Carmina burana, 1994; Verdiho Requiem, Moře plné slz, 1996; Čajkovského Romeo a Julie; Stmíváníčko; Mozartovo Divertimento v Šmokově choreografii, 1996; Glagolská mše; Carmen, 1997) i klasické tituly (Don Quijote, Louskáček). V roce 1998 vedli soubor manželé Marilena a Andrej Halászovi (Z pokladů Terpsichory, Paquita, Ples kadetů) a v roce 1999 byl v čele souboru Josef Starosta (Labutí jezero, ch. Růžena Mazalová, Vlastimil Harapes). Od roku 2000 je šéfem baletu Vladimír Nečas, který studiem baletů pověřuje hosty (Louskáček, ch. Jaroslav Slavický, 2001; Romeo a Julie, ch. Daniel Wiesner, 2001; Bachčisarajská fontána, ch. Alexander R. Tomskij, 2002; Farinelli, ch. Petr Šimek, 2001; Noční ptáci, ch. Petr Šimek, 2002; Aladin, ch. Gustav Skála, 2003; Čarodějná láska, ch. David Slobašpyckyj, 2004), sám debutoval jako inscenátor tzv. tradiční verze Spící krasavice (2003).

zdroj: http://www.musicologica.cz/

Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem


Prvním šéfem baletu byla jmenována choreografka Hrdinová, před tím profesorka pražské konzervatoře. Ta pak angažovala do souboru celý ročník tanečního oddělení. Mezi nimi i Hanu Machovou, pozdější šéfku baletu i dlouholetou skvělou primabalerínu Jaroslavu Mládkovou. O rok později zde též nastoupila sólistka Radmila Salamanczuková, jenž také věnovala ústeckému baletu celý svůj umělecký život. První baletní inscenací byl Špalíček Bohuslava Martinů, jenž měl premiéru 25. červen 1950. Baletní soubor se plně zapojil tanečními výstupy do operního repertoáru. Nastudoval své další baletní inscenace: Gluckova Dona Juana, Chačaturjanovu Maškarádu, Korsakovovo Španělské capriccio, Délibesovu Coppelii a další. Hrdinová byla pro ústecký balet neocenitelná. Vychovala řadu tanečních umělců a položila pevné základy pro další úspěšnou existenci souboru. V roce 1953 se vrátila k pedagogické práci na pražské konzervatoři. Téhož roku se vedoucím baletu stal choreograf Josef Judl. Jeho první inscenací bylo Čajkovského Labutí jezero. V další dramaturgii se orientoval na další světoznámé tituly: Korsakovovu Šeherezádu a Asafjevovu Bachčisarajskou fontánu. Inscenoval též soudobé baletní tituly Vostřákovu Sněhurku a Kalašovy Zásnuby s překážkami. Ty uvedl 15. listopadu 1957 v československé premiéře. Za Judlova vedení patřili k nejvýznaměnším tanečníkům Hilda Grubiciová, Taťána Hernychová, Květa Nosková, Eva Křížová, Radmila Salamanczuková, Václav Štadler a Miroslav Dvořák. V roce 1955 nastoupila další skvělá sólistka ústeckého baletu, Margit Novotná. Avšak už koncem sezóny 1957 až 1958 odešel Judl do důchodu. Po něm, v roce 1958, převzal vedení choreograf Pavel Šmok. Jako šéf baletu zahájil sice krátkou, ale pro ústecký balet velmi významnou éru. Coby svou první inscenaci Šmok nastudoval Dvořákovy Valčíky, pak Novákovu Svatební košili a Schumannův Karneval. Následoval Karajevův titul Sedm krasavic. Svou československou premiéru měl 29. března 1959. K dalším vysoce hodnoceným počinům ústeckého baletu patřil rovněž Burghauserův Sluha dvou pánů. Ovšem bezesporu nejúspěšnější ústeckou inscenací byla Brunsova Nová odyssea. Šmok tehdy angažoval vynikajícího sólistu Zdeňka Kozlíka, jenž se stal partnerem Margit Novotné. Oba umělci se pak v následujících letech trvale zapsali svými nezapomenutelnými výkony do historie ústeckého divadla. Přišel rok 1960 a Šmok přijal angažmá v Ostravě.

 
 

 
Léta šedesátá a sedmdesátá

 
V první polovině sezóny 1960 až 1961 balet řídil hostující choreograf Luboš Ogoun. Se zdejším souborem nastudoval inscenaci Milhaudova Vola na střeše. V roce 1960 byl jmenován do čela baletního souboru baletní pedagog a choreograf Robert Braun. Svou práci zahájil v druhé polovině stejné sezóny nastudováním Prokofjevova Kamenného kvítku. Následovaly inscenace Čajkovského Šípkové Růženky, Vackova Větru ve vlasech, Dvořákových Slovanských tanců, Čajkovského Labutího jezera, Vackovy Poslení pampelišky i Nedbalova baletu Z pohádky do pohádky, Adamovy Giselle a Fallovy Čarodějné lásky. Braun angažoval sólisty Jaroslavu Pelcovou a Zdeňka Weidenthalera, kteří po dlouhá léta patřili k oporám ústeckého baletu. Robert Braun ovšem roku 1966 odešel do Rakouska a vedení po něm převzal v roce 1967 převzal choreograf Gustav Voborník. Hned po nástupu nastudoval Vostřákovu Viktorku a Fallův Třírohý klobouk. Jeho další inscenací byla Křížkova Balada o námořníku. Své dvouleté působení v Ústí nad Labem uzavřel premiérou Asafjevovy Bachčisarajské fontány. Psal se rok 1969, do funkce šéfa baletu se vrátil Robert Braun. Vzápětí inscenoval Nedbalova Hloupého Honzu. Po něm Chačaturjanovu Gajane. Brauna ale na dlouhou dobu onemocněl a tak jej ve funkci šéfa baletu zastupoval Z. Weidenthaler. Ten zároveň připravoval jako choreograf taneční výstupy do inscenovaných oper. Nakonec roku 1973 odešel Braun do důchodu. Vedením baletu byl nadále pověřen Z. Weidenthaler. V Ústí též hostoval šéf olomouckého baletu Josef Škoda. Nastudoval premiéry Vostřákovy Sněhurky a Prokofjevova Kamenného kvítku.

 
 

 
Balet v časech normalizace

 
Ani za normalizace, tragické pro stát i národ, nebylao dobrý balet v Ústí nouze. V roce 1974 převzal vedení baletu Viktor Malcev. Nastoupil do funkce baletního mistra. Se souborem nadále spolupracovali i hostující choreografové. Burghauserova Sluhu dvou pánů, Petrovovo Stvoření světa nastudoval Jiří Blažek. Nedbalův balet Jak Honza ke štěstí přišel, Vasilenkovu Mirandolinu a Nyklovy Zásnuby na vinici Emerich Gabzdyl. Pauerova Ferdu Mravence divákům představila Hana Machová, v roce 1977 jmenovaná do funkce šéfky baletu. Machová svou práci začala skvělým dramaturgickým počinem, inscenací Bizet -Ščedrinovy Carmen a Šostakovičovy Dámy a chuligána v choreografii hostujícího Františka Pokorného. Machová doplnila baletní soubor, nastoupili noví sólisté Petra Tolašová, Blanka Honsová, Dagmar Veselinovičová, a další. K nejvýznamnějším inscenacím Machové patřila Heroldova Marná opatrnost, Beethovenův Prometheus a Bukového Hirošima. Martinů Špalíček realizovala v choreografii hostující Libuše Hynkové. Matějkův balet O loupežníku Rumcajsovi a světovou premiéru Klinkové Kaliakry diváci opět shlédli v její choreografii. O choreografii československé premiéry Molčanova Macbetha se postaral hostující Jiří Blažek.

 
 

 
Rekonstrukce divadla

 
V roce 1987 byla zahájena rekonstrukce divadelní budovy. Baletní soubor začal hrát v Domě kultury. První premiérou baletu v novém prostředí je Pugniho Esmeralda v Machové a Blažkově choreografii. V roce 1988 odešla Machová do důchodu. Na uvolněné místo šéfa baletu nastoupil v roce 1989 choreograf Jiří Blažek. Jeho první inscenací, již opět na scéně rekonstruovaného divadla, byla Vostřákova Sněhurka a Martinů Špalíček v choreografii hostující Libuše Hynkové. Blažek angažoval vynikající lotyšskou umělkyni a baletní pedagožku, Elitu Erkinu a doplnil soubor sólistů o výborné tanečníky z Ruska, Jelenu Kinkeris, Roberta Kinkeris a Alexe Zingfelda. Na to uvedl Prokofjevova Romea a Julii. Následovala Pocta Amadeovi v choreografii hostujícího Petra Velety. Dalším jeho počinem byla premiéra Domu Bernardy Alby v choreografii Roberta Baloga a Gershwinovy Rhapsody In Blue v choreografii Markéty Záděrkové. V roce 1991 Blažek odešel do důchodu. Po jeho odchodu byla administrativním vedením baletu pověřena sólistka Blanka Honsová a uměleckým vedením Elita Erkina z Estonska. Ze Společenství nezávislých států přišli do Ústí další dva vynikající umělci: tanečníci Aische Rachimova a Viktor Fedorčenko. V choreografii Erkiny a hostující Hynkové inscenovali Baletní koncert. Jeho premiéra se setkala s mimořádným ohlasem. V roce 1992 byla Blanka Honsová jmenována šéfkou baletu a Elita Erkina jeho choreografkou a dramaturgem. Balet si tak zachoval svou kontinuitu po dnešek i do budoucna.

zdroj:http://www.janniv.estranky.cz/clanky/kultura/historii-usteckeho-baletu

 

Historie baletu Národního divadla

Baletní soubor Národního divadla v Praze zaujímá ve vývoji českého baletního umění roli největšího a nejlépe obsazeného ansámblu v České republice. S jeho založením v roce 1883, vznikla souvislá vývojová tradice českého profesionálního tance.

Počátky baletního souboru Národního divadla

Prvním baletním mistrem byl Václav Reisinger (1882–1884). V ND se podílel na spolupráci s operou a uvedl i baletní novinku Hašiš (1884).

Soubor měl v počátcích přes 20 členů (z toho 3 sólistky a tanečníka A. Bergera). Po odchodu V. Reisingera nastoupil na jeho místo Augustin Berger, který vedl soubor v letech 1884–1900 a poté ještě 1912–1923. Rozšířil soubor, při divadle vedl baletní školu, sbor figurantů (pomocných tanečníků) a dal ansámblu pevné profesionální základy. Na repertoáru se střídaly spektakulární produkce typu Excelsior (Hudba: R. Marenco, Choreografie podle L.Manzottiho, E. Borriho j.h. a v roce 1885 A. Bergera, nové nastudování 1903 a 1913; celkem 210 repríz), Flik a Flok (Hudba: L. P. Hertel, 1886) aj. s klasickými tituly Giselle (1886), II. jednání z baletu Labutí jezero (1888), Sylvie (1888), Coppélia (1893) a domácími novinkami, většinou určenými dětskému divákovi, např. Štědrovečerní sen (1886), Pohádka o nalezeném štěstí K. Kovařovice (1889), Rákoš Rákoczy (1891) nebo Bajaja (1897).

Bergerovým nástupcem se stal, Achille Viscusi, představitel italské školy, který v ND působil v letech 1900–1912. Jeho jméno je spojeno s uváděním Nedbalových baletů Pohádka o Honzovi (1902), Z pohádky do pohádky (1908) a Princezna Hyacinta (1911). Na repertoár uvedl Labutí jezero (1901) a Louskáčka (1908). Významné bylo i jeho provedení Dvořákových Slovanských tanců (1901).

Po druhém, méně významném působení A. Bergera v ND v letech 1912–1923 byl na vedoucí místo vybrán tanečník a choreograf polského původu Remislav Remislavský (1923–1927). S jeho nástupem převládla ruská škola nad předchozí italskou. Repertoár se modernizoval a vedle ďagilevovských titulů (Šehrezáda – 1924, Petruška – 1925, Zmatek – 1926) se objevily, mj. zásluhou šéfa opery O. Ostrčila a režiséra F. Pujmana, i české novinky Istar (1924), Doktor Faust (1926) a Kdo je na světě nejmocnější (1927).

Dalším vedoucím baletu ND byl spolehlivý Jaroslav Hladík (1927–1933), který mj. připravil do repertoáru Signorinu Gioventu a Nikotinu (1930). V této době zde hostoval progresivní choreograf Joe Jenčík (Špalíček, 1933), který byl spolu s Jelizavetou Nikolskou baletním mistrem a choreografem (1936–1940).

Poválečná éra Saši Machova

Velký umělecký vzestup přinesla baletu ND poválečná éra Saši Machova (1946–1951). V jeho osobě se spojil koncepční dramaturg s citlivým choreografem a zdatným režisérem, který uskutečňoval svou představu specificky. Během krátké doby dokázal v baletu ND zformovat silný a ambiciózní soubor s řadou sólistických osobností (Z. Šemberová, M. Kůra, V. Jílek, A. Landa, O. Stodola, J. Blažek). Přesvědčivé a přitažlivé inscenační výsledky přinesly baletu ND obecné uznání, vysokou uměleckou i společenskou prestiž a vedly k jeho vyvázání z dosavadního područí opery. K nejlepším Machovovým inscenacím patřily Svatby (1947), Popelka (1948), Romeo a Julie (1950) a z domácích novinek to byly např. Vostřákovy balety Filosofská historie (1949) a Viktorka (1950).

Na místo šéfa baletu byl roku 1957 povolán z Plzně Jiří Němeček. Pod jeho vedením (1957–1970 a 1979–1989) se balet ND stal velkým a inscenačně emancipovaným tělesem, rovnocenným partnerem operního a činoherního souboru. J. Němeček byl reprezentant režisérského typu choreografa, jeho inscenace vynikaly pevnou dramaturgickou a režijní stavbou, pádností a srozumitelností, např. Sluha dvou pánů (1958), Othello (1959) a Romeo a Julie (1962). Skladba repertoáru i inscenační tvar byly zprvu ovlivněny sovětským vzorem tzv. drambaletů (Mládí – 1959). Od 60. let rostlo v jeho tvorbě zastoupení modernějších kratších děl, např. Marnotratný syn (1963), Svědomí (1964). Z významných zahraničních hostů spolupracoval s baletem ND J. Grigorovič, který nastudoval Legendu o lásce (1963), N. Dudinská a K. Sergejev Labutí jezero podle tradiční verze M. Petipy a L. Ivanova (1971).

Emerich Gabzdyl se stal šéfem baletu ND v letech 1970–1974 a uvedl zde např. Svěcení jara (1972), Lowiczské tance a Ondráše (1974). M. Kůra, spolu s režisérem P. Weiglem, přivedl na jeviště originální verzi Romea a Julie (1971), která dosáhla 255 repríz a byla také zfilmována.

V letech 1974–1978 šéfoval baletu ND Miroslav Kůra. K jeho choreografiím patřily např. Šípková Růženka / Spící krasavice (1974), Stvoření světa (1975) nebo baletně ztvárněná suita Radúz a Mahulena (1976).

Od ledna 1990 stanul v čele souboru Vlastimil Harapes a stálým choreografem byl L. Vaculík, jenž spolu s hostujícím režisérem J. Bednárikem přišel s moderním typem celovečerního dějového baletu, inspirovaného i filmovou předlohou a podloženého hudební koláží: Malý pan Friedeman a Psycho (1993, obnoveno 2000), Čajkovskij (1994), osobitá verze baletu Coppélia (1995), Isadora Duncan (1998), komediální balet Někdo to rád… (1994, obnoveno 2001) a dětskému divákovi určený Mauglí (1996).

Změna politického systému umožnila rozšíření repertoáru o zahraniční tituly ze Západu, např. Choreografie z Nizozemí (1992 s darovanými autorskými právy – Three pieces G. Bacewiczové v choreografii H. van Manena, Polní mše B. Martinů a Návrat do neznámé země L. Janáčka v choreografii J. Kyliána), večer Amerikana I, Carmen ou La tragédie de Don José. Po Oněginovi (1999) se na jeviště po deseti letech vrátila Šípková Růženka / Spící krasavice (2000) a byly uvedeny další význačné tituly světového repertoáru, jako např. Sinfonietta a Dítě a kouzla (2000 – Choreografie: J. Kylián), Sphinx (2002 – Choreografie: G. Tetley) nebo poslední premiéra této sezony Zkrocení zlé ženy (2003 – Choreografie: J. Cranko).

Baletní soubor Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, zahájení aktivity 1919.
 
  Stálý baletní soubor existoval v Ostravě od založení divadla v roce 1919. Prvním baletním mistrem se stal Achille Viscusi, který navázal na předcházející ostravské produkce Otto Häuslera (1912 a 1917). Soubor složil převážně z žáků místní baletní školy, přijatých elévů, k sólovým úkolům přivedl z Brna svoji neteř Marii Dobromilovou a Hanu Olšovskou. V krátké době nastudoval mj. Coppélii (1919), Labutí jezero a Slovanské tance (1920), Louskáčka (1921). Po jeho odchodu (i s řadou tanečníků) vedl soubor Ivo Richard Stuchlý (1924–27), poté krátce Loris Relský. Roku 1927 tu pohostinsky nastudoval Max  Semmler Legendu o Josefovi a do role  Josefa  obsadil Emericha  Gabzdyla.
  Šéfem  a choreografem v Ostravě byl v letech  1929–34 Saša Machov (Čarodějná láska, Javotta, 1929; Harlekýnovy milióny, 1930; Iris, 1931 aj.). Pět let (1934–39) vedl soubor Jaroslav Häusler, který se vedle baletů (Labutí jezero, 1936; Pokušení sv. Antonína, Pták Ohnivák, Nosáček, 1937) zaměřil i na revuální produkci.
   V roce 1939 se z Brna vrátil na místo šéfa Emerich Gabzdyl. Zkonsolidoval, rozšířil a technicky zvýšil úroveň ansámblu. Německá okupace a uzavření české scény vývoj zbrzdily, přesto Gabzdyl, dirigent Vladimír Brázda a další provozovali baletní produkce ve vlastním aranžmá. Nová vývojová etapa přišla po roce 1945, kdy se Gabzdylův tým rozrostl o sólistické osobnosti a padesátičlenný sbor. Na repertoáru se objevily i české původní balety (Ondráš, 1951; Honza a čert, 1954; Florella, 1960; Paraboly, 1966; Maryčka Magdónova, 1977 aj.) a další úspěšné inscenace (Don Juan Richarda Strausse, 1957; Kamenný kvítek, 1958; Podivuhodný mandarín, 1961). V době, kdy Emerich Gabzdyl vyučoval na pražské Akademii múzických umění, vedl balet Robert Braun (1953-54).
  Na dobu 1961–64 přijal k sobě Gabzdyl jako choreografa Pavla  Šmoka, jehož inscenace rozšířily dramaturgický a stylový výběr o nové inscenační přístupy a taneční techniky, a tím i interpretační vzestup výkonů sólistů (Viktorka, 1961; Pygmalion, 1963; Rosssiniana, Picassiáda, 1963; Svědomí, Závrať, 1964 aj.). Emerich Gabzdyl byl povolán do ND Praha a jeho nástupcem (1972-89) se stal Albert Janíček (Coppélia, 1973; Peer Gynt, 1973 a 1987; Spící krasavice, 1974; O loupežníku Rumcajsovi, 1975; François Villon, 1976; Romeo a Julie, 1982; Tři mušketýři, 1985; Galathea, 1986), který zval k inscenování baletů i hosty (Olga Skálová: Sylfidy, 1979; Jiří Němeček: Matčino pole, 1980; Alexander Lemberg: Notre Dame de Paris, 1981; Jozef Zajko: Giselle, 1984; Marná opatrnost, 1985; Luboš Ogoun: Sen noci svatojánské, 1988).
  Janíček angažoval jako choreografa Zdeňka Prokeše (1980–83), který uváděl zejm. domácí novinky (Horko, 1981; Broučci Tibora Freša, 1982; Manon, 1984) a zformoval ambulantní těleso Mladý balet. Dalším choreografem byl v Ostravě v období 1987–91 Zdeněk Boubelík. V divadle se choreograficky uplatnil i sólista Ivan Hurych (Spěch a Planeta, 1986; Sluha dvou pánů, 1987; Coppélia a Stvoření světa, 1988 aj.).
  Petr Koželuh, šéf baletu 1989–92, se snažil o dramaturgickou, personální i scénickou proměnu ansámblu (Petruška, 1990; Popelka, 1991, ch. Luboš Ogoun; Odysseus, 1992). Po jeho odchodu vedl soubor v sezóně 1992–93 Ivan Hurych (Spící krasavice, 1992) a na místo šéfky nastoupila Libuše Králová (1993–96), která na repertoár uváděla tituly, která znala ze svých předešlých angažmá (Legenda o lásce, Bachčisarajská fontána, 1993; Z pohádky do pohádky, 1994) a zvala hosty s jejich staršími inscenacemi (Daniel Wiesner, Jiří Kyselák). Igor Vejsada je šéfem a choreografem ostravského baletu od roku 1996 (The Beatles, 1997; Giselle, 1997; Tance Rudolfa II., 1998; Bílé sny, 1999; Sylfidy, Duch růže a Paquita, 2000; Dvořákstory, Čas tance pro tři, 2001; Coppélia, 2002; Eva- Time of Dance 3, 2003) a zařazuje mezi tituly i práce domácích a zahraničních choreografů (Pierot, 1996, ch. Daniel Wiesner; Krátké příběhy, ch. Derek  Williams, 1996; Requiem, ch. Eddy  Toussaintt, 1998; La Mistrine, ch. Eric Trottier, 1999; Stmíváníčko, ch. Libor Vaculík, 1999; Don Quijote, ch. Rafael Avnikjan, 1999; Pole orná, válečná a zorná, ch. David Slobašpyckyj 2001; Labutí jezero, ch. Irene Strode, 2002; Louskáček, ch. Jaroslav Slavický, 2002; Anna Karenina, ch. Jozef Sabovčík, 2003).

zdroj: http://www.musicologica.cz/

Baletní soubor divadla F. X. Šaldy v Liberci

Od slavnostního zahájení v září 1883 až do roku 1945 mělo německé divadlo v Liberci činoherní, operní a operetní soubor. V té době byli členy baletního souboru němečtí tanečníci, převážně z řad amatérů. Vedle akrobatických a cirkusových skupin se v divadle uskutečnila řada pohostinských baletních představení z Divadla na Vídeňce, pražského Německého zemského divadla (1886), berlínského Friedrich-Wilhelmstädtisches Theater (1887, 1988), berlínského ansámblu Excelsior (1890), vídeňského souboru Státní opery K. Godlewského (1924, 1925, 1933). V letech 1933 - 1937 se stalo událostí pravidelné hostování slavné hvězdy moderního tance třicátých let Harolda Kreutzberga, libereckého rodáka.
Po druhé světové válce nastává radikální proměna národnostní, politická i kulturní. Spolu s operou a činohrou vznikl i samostatný profesionální baletní soubor. Prvním baletním šéfem byl Rudolf Macharovský, první baletní premiérou Z pohádky do pohádky. Mezi osobnosti, které se zapsaly do historie libereckého baletu, právem patří Josef Škoda, Josef Judl, Věra Untermüllerová a Bohumil Svoboda. Inscenovali nejen klasické tituly (Labutí jezero, Spící krasavice, Louskáček), ale i díla moderní baletní literatury.
V roce 1964 nastoupila do funkce šéfky baletu Milena Moravcová. Její éra znamenala netradiční dramaturgii, ke svým choreografiím si vybírala kvalitní, původně baletu neurčenou hudbu i z jazzové oblasti. V roce 1971 přichází do Liberce František Pokorný, který zde realizuje svou osobitou koncepci soudobého tanečního divadla a uvádí řadu autorských baletních koláží. V roce 1989 založil Experimentální taneční školu, jedinou svého druhu v republice. S libereckým souborem nastudoval přes třicet titulů - Lidská komedie (1971), Rožmberské obrázky (1972), Carmen (1974), Anna Karenina (1978), Viktorka (1979), Polní mše (1981), Špalíček (1990), Coppélie (1992).
Po odchodu Františka Pokorného v roce 1993 na jeho místo nastupuje Petr Šimek (Carmen, Romeo a Julie, Krysař, Salome), kterého po čtyřech letech vystřídala Ljubov Dančenko. Ke spolupráci zve hostující choreografy (D. Wiesner, J. Loginov, P. Šmok).
Petr Tyc jako šéf a choreograf uvádí v r. 2000 tituly Sáře bylo 90 let, Čtyři biblické tance a projekt To málo co vím o Sylfidách.
Od roku 2001 je šéfkou baletu Vlasta Vindušková. V současné době má soubor 14 tanečníků a k baletním inscenacím jsou zváni sólisté a choreografové našich předních scén. Vzpomínky (I. Janovcová, P. Šimek - v roce 2001), Podzimní karneval (G. Skála - za roli Fiony získala T. Juřicová Cenu Thálie - 2001), Konec starých časů (D. Slobašpyckyj - 2002), Pygmalion (I. Janovcová - 2002), Salieri? Mozart! (G. Skála - K. Miková oceněná vedlejší cenou Philip Morris - 2003).

zdroj:http://www.saldovo-divadlo.cz/

Balet Národního divadla v Brně.
 
  Počátky baletu v Brně sahají do přelomu 18. a 19 století. V roce 1777 nastudoval Anton Rössler balety Jeana George Noverra Die Horazier und Curiazier, Medea und Jason a Der gerächte Agamemnon, v roce 1787 (9. 8.) zde byl uveden první balet na motivy knihy Johanna Wolfganga Goetha Die Leiden des jungen Werthers. Jako baletní mistr působil v Brně dále Johann Heiss, od počátku 19. století hrál pantomimy Johann Worelli, Fortunato Bernardelli, byly inscenovány Gardelovy baletní pantomimy, v 30. letech zde působil Ferdinand Occioni.
V polovině 19. století  hostovali v Brně manželé Kilányiovi i romantické baleríny projíždějící z Vídně přes Brno, Olomouc a Opavu do Moskvy (Fanny Elssler s Gustavem Careyem aj.).
   Koncem 19. století uváděly divadelní společnosti opery, hry se zpěvy a tanci, singspiely aj., v nichž byla účast tanečníků a baletních mistrů pravděpodobná, např. v Smetanově Prodané nevěstě, Bizetově Carmen, Auberově Němé z Portici, Čajkovského Eugenu Oněginovi, Meyerbeerově Robertu ďáblovi, Gounodově Faustovi a Markétce, Tittlově Čarovném závoji aj. Již roku 1889 (pravděpodobně poprvé) se na scéně objevily i dva Janáčkovy Lašské tance a dva Dvořákovy Slovanské tance. Hostovali zde Augustin Berger s Enrichettou Grimaldi, Marie Zieglerovou aj. Přitažlivost svých produkcí zpestřovali tancem Pavel Švanda i Jan Pištěk, které pravděpodobně stavěla Fanny Friesová, která inscenovala i první samostatné balety - Angerův Štědrovečerní sen a Bayerovu Královnu loutek (1893). Vyspělejší ansámbl zformovala 1913 Helena Vojáčková a uvedla s ním Dohnányiho Závoj Pierotčin (1914).
  Prvním celovečerním baletem byla Nedbalova Pohádka o Honzovi (1916) v choreografii Berty Kovaříkové-Knittlové, v tomtéž roce nastoupila do vedení ansámblu Marie Dobromilová (Únos Evelin, 1916). Výrazné zlepšení baletu přinesl její strýc Achille Viscusi, který v Brně nejprve hostoval a poté ansámbl také vedl (Coppélia, 1918; Labutí jezero, 1919). K proměně dramaturgie došlo za šéfa opery Františka Neumanna, kdy jako šéf baletu působil v divadle Jaroslav Hladík (1919-28). Vedle ověřených Nedbalových pantomim a Čajkovského baletů se dostaly na scénu tituly z repertoáru Ďagilevova souboru Les Ballets Russes (Petruška, 1926; Třírohý klobouk, 1928) a nové české balety (Erwin Schulhoff: Ogelala, 1927) a tituly Bohuslava Martinů (Kdo je na světě nejmocnější, Vzpoura, scénická režie Ota Zítek). Za Hladíka došlo ke k rozšíření, stabilizaci a zvýšení technické vyspělosti souboru. Jeho nástupcem se stal brněnský sólista Ivo Váňa Psota (Vítězslav Novák: Signorina Gioventu, 1930), který již v roce 1932 odešel do souboru Les Ballets Russes de Monte Carlo plukovníka de Basila.
  Baletní mistryní se stala 1931–36 Máša [Marie] Svobodová-Cvejičová. Baletní repertoár doplňoval dramaturgii divadla, která zařazovala především tzv. slovanské tituly, z baletů to byly Glazunovova Raymonda, Baranovićovo Perníkové srdce, díla ruských skladatelů (Igor Stravinskij, Sergej Prokofjev aj.) píšících pro soubor Les Ballets Russes (Pták Ohnivák, 1931; Petruška, 1932; Apollon musagete, Svatba, Marnotratný syn, O bláznu, který jiných sedm bláznů přelstil, ch. Emerich Gabzdyl; Polovecké tance, 1933; Obrázky z výstavy, 1935), prvním sovětským baletem na české scéně byl Glierův Makový květ [Rudý mák] (1935). Z domácích titulů to byly Novákova Nikotina, 1931; Martinů Špalíček a Balatkův balet Z jitřní země, 1933; Janáčkovy Lašské tance, 1935 aj. Se zkušenostmi ze zahraničí se v roce 1936 vrátil do Brna Ivo Váňa Psota. Jeho druhá (ze tří) brněnská éra byla za okupace ukončena roku 1941 jeho odjezdem do USA.
  V období 1936-41 bylo uvedeno 18 titulů (Karneval, Šeherezáda, Vzpoura hraček, Tamara, Malí uličníci [Hudební žert], 1937; Rákoš Rákoczy, Slovanské tance, 1938; Petruška, 1940; Labutí jezero, 1941), z nichž tvůrčími vrcholy byly např. Divadlo za bránou Bohuslava Martinů (1936) a světová premiéra [zkrácené verze] Prokofjevova Romea a Julie, kdy si Psota jako partnerku pro roli Julie vybral Zoru Šemberovou. Po několikaleté nucené přestávce (okupační úřady uzavřely divadlo na podzim 1941) zahájil balet svou poválečnou éru v květnu 1945 pod krátkodobým šéfovským triumvirátem Josef Judl, Stanislav Remar, Saša Machov. Judl zde nastudoval krátké balety, např. partituru Vítězslavy Kaprálové uvedenou jako balet Suita rustica, Lasturu Karla Horkého (1945), Zítkův Balet o růži (1946) a Slunečnici Karla Horkého (1947). Roku 1947 se do Brna vrátil Ivo Váňa Psota. V krátké době v Brně zkonsolidoval soubor a proměnil ho v profesionální ansámbl s nejvyšším domácím standardem a s řadou interpretačních osobností (Věra Avratová, Růžena Ellingerová, Mirka Figarová, Rudolf Karhánek, Miroslav Kůra, Viktor Malcev, Jiří Nermut, Olga Skálová, Jiřina Šlezingrová, Věra Vágnerová), se kterými podnikl např. turné po Evropě.
   Únor 1948 změnil společenskou situaci i atmosféru a tvůrčí možnosti  v umění, tedy i v divadlech. Psota ani před válkou nepatřil k levicově smýšlejícím umělcům a s nástupem komunistů neprojevoval žádanou aktivitu. Věnoval se souboru a inscenoval v úzké spolupráci s dirigentem Bohumírem Liškou např. opakovaně Romea a Julie a tituly, mnohé poučené zkušenostmi z působení na  Západě (Polovecké tance, 1947; Sylfidy, Ples kadetů, Paganini, 1948, Symfonie života, 1949 - 1. cena na Divadelní žatvě; Vzpoura hraček, 1949; Labutí jezero, 1950; a Spící krasavice, 1952) a zařazoval i české baletní tituly (Hloupý Honza, 1948; Slovanské tance, Král Ječmínek, 1951).
  Po Psotově smrti se odchodem řady sólistů snížila úroveň baletu. Ve vedení se vystřídali Rudolf Karhánek 1953–55 a Jiří Nermut 1955–61. Na repertoáru byla klasická díla a dramatické sovětské balety (Plameny Paříže, 1956 aj.), objevil se i nový Doubravův balet Don Quijote (1957) a česká premiéra Brittenova Prince ze země pagod (1959). Šéfem baletu 1961–64 se stal Luboš Ogoun. Osobitým pohybovým stylem, ovlivněným racionalitou sportu a gymnastiky směřoval k abstrakci pohybu, tím i témat. Stavěl na skladby z oblasti vážné hudby. S omlazeným souborem a za dramaturgické pomoci dirigenta Václava Noska přivedl na jeviště inscenace nové poetiky - Křížkovy Balady o námořníkovi a Šostakovičovu Leningradskou symfonii (1962), Janáčkova Tarase Bulbu, novinku Viliama Bukového Hirošimu (1963), která ovlivnila řadu dalších souborů, Stravinského Svěcení jara (1964) aj.
   Po Ogounově odchodu k nově založené nezávislé komorní skupině Balet Praha se stal šéfem baletu Miroslav Kůra 1964–66. Se smyslem pro čistotu klasického stylu nastudoval Labutí jezero (1966). Po něm stál v čele souboru Rudolf Karhánek 1966–68 (Abraxas, ch. Emmy Köhler–Richter, nast. Waltraud Morawietz , 1966) a do Brna se vrátil Luboš Ogoun 1968–70, který spolupracoval s dramaturgem baletu (1967–70) Vladimírem Vašutem, který na repertoár přidal balety na svá libreta ( Miloš Vacek: Milá sedmi loupežníků, ch. Věra Avratová; Miloš Vacek: Šťastná sedma, ch. Rudolf Karhánek; Miloš Vacek: Meteor, ch. Jiří Nermut; 1967) a 1968 Asafejovu Bachčisarajskou fontánu (ch. Rudolf Karhánek), jedno z nejlepších nastudování Adamovy Giselle (ch. Miroslav Kůra), Dona Juana Richarda Strausse (ch. Luboš Ogoun), Janáčkovu Glagolskou mši (ch. Pavel Šmok), Schumannův Karneval (ch. Miroslav Kůra) a Nedbalovův balet Z pohádky do pohádky (ch. Luboš Ogoun a Rudolf Karhánek, 1969).
  Po sovětské okupaci 1968 a v letech tzv. normalizace byl Luboš Ogoun zbaven vedení baletu a po několik sezón mu byly dávány příležitosti v činohře, opeře a operetě. Šéfem baletu se stal 1970–73 Miroslav Kůra. Dramaturgie let 1974–77 za dalšího šéfa Jiřího Němečka (současně vedl balet ND Praha) měla běžný dobově poplatný model tvořený domácími balety a díly z dramaturgie socialistického bloku. Ze sovětské dramaturgie, která zahrnovala i díla ruského carského období a tituly exulantů to byly např. Šeherezáda, Polovecké tance, 1974; Péťa a vlk, 1975; Labutí jezero, 1976; Kamenný kvítek, 1977; Romeo a Julie, 1978. Z českých baletů byl uveden např. Othello, 1974; Filosofská historie, 1975. Styl socialistického realizmu reprezentoval český Odstrčilův Plamen, 1975; bulharská Klinkovové Vietnamská poéma, 1976; sovětské např. Chačaturjanův Spartakus, 1975 a Maldobasanovo Matčino pole, 1977). Zajkovo uvedení Marné opatrnosti Louise Leopolda Ferdinanda Hérolda, Johna Lanchberyho (1978) znamenalo u nás první inscenaci z  trendu rekonstrukcí historických choreografií. Na repertoár byla mj. uvedena Sněhurka a sedm trpaslíků Bogdana Pawlowského se stovkami repríz (1973, ch. Witold Borkowski), novinka Fantazie o Pinokiovi (1976). Šéfkou baletu v období 1977–89 byla Olga  Skálová, která ukončila svou pražskou kariéru v ND. S dramaturgyní Eugenií Dufkovou (1980–91) uváděla širokou repertoárovou nabídku (Šach králi, Scaramouche, Pan a Sýrinx, Carmen, Čarodějná láska, Svěcení jara, Popelka, Radúz a Mahulena, Svědomí, Sen noci svatojanské, Gajané, Paní mezi stíny, Lašské tance, Legenda o lásce), realizovanou řadou choreografů - Luboš Ogoun, Gustav Voborník, Jiří Kyselák a Zdeněk Prokeš.
  Stálým choreografickým hostem byl v 80. letech Daniel Wiesner (Pták Ohnivák, Dialogy, Dialog tvarů, Dialog stylů, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, Ikaros, Pierot, Zkrocení zlé ženy). Několik dní před 17. listopadem 1989 nastudoval Libor  Vaculík Petrušku jako výrazný, odvážný politický protest proti diktátorské zvůli. Listopad 1989 rehabilitoval Luboše Ogouna, který však ve funkci šéfa zůstal jen krátce (Škrtič, Aesopia, 1990). Od roku 1991 vede baletní soubor Zdeněk Prokeš (od 2003 současně ředitel Národního divadla v Brně). Jeho dramaturgie pravidelně zařazuje na repertoár tradiční klasické tituly a tzv. tradiční verze (Natalie, aneb: Švýcarská mlékařka, Labutí jezero, Louskáček, Don Quijote, Bajadéra). Brno jako jediný ansámbl v republice uvádí po roce 1990 nová původní česká díla (Jarmil Burghauser: Příběh o Tristanovi a Isoldě, 1995;  Karel Husa: Trójanky, 1997; Jan F. Fischer: Batalion, 1997; Zbyněk Matějů: Čaroděje ze země Oz, 1999). Další linii repertoáru tvořily tituly s hudbou skladatelů 20. století (Žalmová symfonie, Johanka z Arku na hranici, Oedipus Rex, Veselá vdova, Les Bisches). Na tvářnosti repertoáru se podíleli hostující choreografové, např. Conrad Drzewiecki (Etuda b moll Karola Szymanowského, Věčné písně Mieczysłava Karlowicze a Krzesany Wojciecha Kilara, 1992); Ivan Liška (Spor Alfreda Schnittkeho), Ján Ďurovčík (Vodník Antonína Dvořáka, 1997). Velké taneční projekty v osobitém inscenačním stylu, mj. popularizujícím baletní žánr, zde stavěl Libor  Vaculík (Notre Dame de Paris, Marie Stuartovna, Ivan Hrozný, Edith vrabčák z předměstí). Soubor podnikl řadu zájezdů do zahraničí: Německo, Španělsko, Dánsko, Belgie, Francie, Švýcarsko, Rakousko, Lucembursko) a pravidelně hostoval v Praze. Řada jeho sólistů a interpretů inscenací získala významná ocenění na domácích i zahraničních baletních interpretačních, choreografických i inscenačních  přehlídkách, v udílení  Cen Thálie a Philip Morris Ballet Flower Award.

zdroj: http://www.musicologica.cz/


DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one