Dělat snadno to, co je pro druhé obtížné, je talent................Lidé zapomenou na to, co jsi řekl, i na to, co jsi udělal, ale nikdy nezapomenou na to, jak se vedle tebe cítili.....................Posláním umělce je vnášet světlo do srdcí ostatních lidí...............Bůh musel být muž. Kdyby to byla žena, tak na špičkách tančí muži................Balet dává iluzi překročení možností lidského těla.............Velký talent, to je jen velká trpělivost...........Tanec v srdci,srdce v tanci............................Tanec je nejstarší a zároveň nejmladší ze všech umění..............Tanec je skrytý jazyk duše.................Pamatuj, chceš-li něčeho dosáhnout, musíš na sobě pracovat, zatímco ti ostatní se baví.................Tanec je nejlepší psychická terapie......................Je mnoho různých povolání, ale tanec je poslání, ve kterém čas není ničím a jeho náplň vším.....................Ve své abstrakci dovede hudba postihnout lidské city i vášně tak skvělým způsobem, že nemá hranic. A balet jí je nejblíže.................

Historie baletu Spící krasavice

SPÍCÍ KRASAVICE - Z HISTORIE BALETU


   16. ledna 1890 byla v Mariinském divadle uvedena premiéra baletu Spící krasavice, k němuž hudbu složil Petr Ilijič Čajkovský. O neobyčejné kráse dekorací a kostýmů tohoto baletu se mluvilo a psalo dlouho před jeho uvedením na scénu. Dekorace ve stylu pohádkového příběhu plné zajímavých scénických efektů, se stromy zarostlým parkem, s panoramem či s ložnicí princezny Aurory, byly dílem Šiškova a Bočarova a vlastní kostýmy byly vytvořeny podle návrhů ředitele Imperátorských divadel I.A. Vsevoložského, velkého znalce francouzského stylu a zvláště stylu doby Ludvíka XIV. Hedvábí a samet na tyto kostýmy byly přivezeny z Lyonu a stály samozřejmě spoustu peněz. Celé představení "spolklo" 40 000 rublů, což byla v tehdejší době závratná částka.
   Ale hodně se mluvilo i o hudbě. Čajkovský, skladatel oper a symfonií, si "odskočil" do oblasti hudby baletní. To se příliš nezamlouvalo milovníkům baletu, kteří byli přivyklí na jednoduchou hudbu skladatelů jako Minkus či Pugni. Čajkovský pracoval na Spící krasavici spolu s choreografem Mariem Petipou a ve svých vzpomínkách se nadšeně zmiňuje o této spolupráci. Skladatel se ochotně podřizoval přáním a požadavkům baletního mistra a vždy mu ustoupil, bylo-li to nutné.
   V Divadelním muzeu v Petrohradě se zachoval Petipův detailní scénář, který sloužil jako podklad pro skladatele. Je z něho patrné, že vynikající choreograf, obdařený schopností vidět v myšlenkách již jednotlivé výstupy, příchody a odchody postav, i jejich charakteristiky, rozpracoval dopodrobna počty taktů některých variací, určoval rytmus i charakter hudby a dokonce i nástroje, které by měly zaznít a vysvětloval skladateli situace a nálady.
   Hudba ke spící krasavici, zejména valčík B dur, znázornění spícího království či řada variací, patří k nejkrásnějším ukázkám baletní hudby.
   Premiéra byla úspěšná, i když ne zase tolik, jak by se dalo očekávat. Staří baletomani nebyli spokojení ani s choreografií, ani s hudbou. Druhý den se objevily kritiky typu: "Podle všeho to není balet, ale pohádka, " nebo "Nové Petipovo dílo není baletem, ale souvislý a nepřetržitý divertisment," či "Hudba Čajkovského má své místo v sálech milovníků symfonií a nikoliv v Mariinském divadle pro milovníky baletní hudby. Je příliš vážná (?) a její orechestrace je složitá a pro tanec těžká." Vyskytla se i takováto kritika: "Je to představení spíš pro děti, než pro baletní publikum."
   Ale obecenstvo posoudilo balet zcela jinak. Spící krasavice se brzy stala nejpopulárnějším a nejoblíbenějším baletem a byla ve výpravě Vsevoložského reprízována více než stokrát.
   V roli Aurory se při premiéře představila skvělá italská tanečnice Charlotta Brianza. Byla atraktivní, půvabná, s dokonalou technikou. Pavel Gerdt, kterému bylo tehdy již padesát let, prý vytvořil dokonalou iluzi prince a jednasedmdesátiletý Timofjej Stukolkin na sebe upozornil v humorné roli ceremoniáře Catalabutta, neboť Vsevoložský, obeznámený s poměry u dvora, mu pomohl vytvořit roli servilního sluhy do posledního detailu. Neobyčejně sugestivně, s italskou mimikou a temperamentem, tančil zlou vílu Carabosse muž: Enrico Cecchetti, který navíc v posledním jednání ještě ztvárnil Modrého ptáka. Partnerkou v roli Princezny Floriny mu byla Varvara Nikitina.
   Když se stal ředitelem V.A. Teljakovský, celá výprava i s dekoracemi se změnila.  Nová výprava a kostýmy byly prací Konstantina Korovina. Tentokrát nemohla být ani řeč o nákupu materiálů v Lyonu ani o desetitisících rublů, které byly vydány na první verzi tohoto baletu. Rozpočet divadla byl určován Státní dumou a té byly zase peníze přidělovány ministerstvem. A díky tomu nebyla finanční situace Kirovova (Mariinského) divadla příliš růžová. Teljakovský spoléhal na Korovina, který dokázal na nepříliš vysoký obnos obstarat neuvěřitelné množství věcí. Kostýmy nechal ušít z běžných laciných materiálů, které byly upraveny tak, že vytvářely dokonalou iluzi drahých látek, barevné ozdoby nahradily kousky třpytek a efekt byl stejný.
   Po té, co Charlotta Brianza divadlo opustila, byla role Aurory svěřena německé tanečnici Del Erové, později Italce Lenjani a nakonec se v roli Aurory vystřídaly Rusky Kšešinská, Preobraženská, Trefilová a Pavlovová.
   Třicet let po premiéře v Petrohradě se Spící krasavice k úžasu všech "probudila" z dlouhého spánku v Londýně. Na podzim roku 1921 se v Alhambře rozhodl tento balet uvést Ďagilev, a to v nové verzi, jejíž realizace byla svěřena Leonidu Bakstovi. Protože se Ďagilev rozhodnul dávat tento balet každý den po dobu šesti(!) měsíců, potřeboval najít několik představitelek hlavní role. Z Berlína si vyžádal V. Trefilovou a z Rigy Olgu Spesivcevovou a k nim v Londýně přibyla L. Lopuchová. Ale Ďagileva napadla originální a odvážná myšlenka: na první představení obsadit do role Aurory Charlottu Brianzu. Rozhovor s touto první představitelkou Aurory proběhl v hotelu Continental. Brianza měla v té době v Paříži svou školu a s aktivní dráhou tanečnice již skončila.
   Ďagilev se jí zeptal: "Nechtěla by jste, Charlotto, tančit Auroru?" Ona se rozesmála a dlouho se nemohla vzpamatovat z tohoto překvapení. Pak se zamyslela a odpověděla: "Ne, to je nemožné. Za všech okolností je to nyní nemožné. Potřebovala bych minimálně rok na to, aby má technika dosáhla dřívější úrovně." "Ale já jsem chtěla, aby se jméno Brianza objevilo na premiérových plakátech." "Jak že?" zareagovala na to. "Ale to by bylo možné. Jestli chcete, zahraji ve Spící krasavici roli víly Carabosse." To bylo pro Ďagileva nesmírné překvapení. "Vy by jste chtěla po krasavici Auroře tančit roli zlé, hrbaté Carabosse?" "A proč by ne?"
   Ďagilevovi se tato myšlenka zalíbila a souhlasil s ní.
   Premiéra Spící krasavice v Londýně měla ohromný úspěch. Všechen tisk psal o nové Auroře-Trefilové a nešetřil chválou ani na Spesivcevovou. Brianza byla skvělá Carabosse a líbila se i těm, kteří v této roli viděli tančit Cecchettiho. Představení si vyžádalo šest skvělých dekorací a kolem tří set kostýmů. Londýnské obecenstvo bylo okouzleno nejen jeho bohatou fantazií, leskem, ale i vynikajícím vkusem. Tato pompézní výprava byla dílem Leonida Baksta. Stravinský přiložil ruku k Čajkovského orchestraci a Nižinská k prvopočáteční verzi Petipy, a tak se Spící krasavice představila anglickému publiku v poněkud jiné úpravě. V podstatě tyto úpravy nebyly nutné, ale jak je známo, Ďagilev měl rád, když se starší dílo nějakým způsobem "osvěžilo".
   Avšak nehledě na nesmírný úspěch představení jak u publika, tak i u kritiky, skončilo absolutním finančním krachem. Přestože publikum každý večer zaplnilo divadlo od prvních řad až po galérie a popularita Spící krasavice den ode dne rostla, po dvou měsících (místo původně plánovaných šesti) musel Ďagilev představení zrušit. Úděsné ztráty přesahující milión liber, ke kterým průběžně přibylo ještě několik set tisíc na dodatečné výdaje, ležely na představení jako černá můra. Dluhy rostly a věřitelé již nechtěli déle čekat. A tak byla celá výprava - dekorace, kostýmy i doplňky - zabavena a zůstala v Londýně jako náhrada věřitelům.
   Přestože balet nemohl jít v Alhambře tak dlouho, jak tvůrci původně zamýšleli, sto pět představení, které se hrály každý den po sobě, bylo nesmírným úspěchem. C. Beaumont o tomto díle napsal, že je to "velkolepé představení...nejkrásnější ukázka klasického tance, jakou mohl Londýn v tomto století vidět". I přes veškerou chválu to neznamená, že ke Spící krasavici nebyla vznesena žádná kritika. Nejednalo se však o nic výrazného či závažného.
   Když se o rok později, tedy roku 1922, Ďagilev rozhodl uvést Spící krasavici v pařížské Opeře, finanční situace souboru nebyla příliš veselá. Bylo proto třeba omezit se pouze na poslední jednání: svatbu Aurory s jeho divertismenty - tanci pohádkových postav. Kostýmy
Alexandra Benoise a dekorace byly vzaty z baletu Pavilón Armidy  a byly vytvořeny dvanáct let před tímto pařížským vystoupením. N. Gončarova poskytla několik vlastních kostýmů.
   Protože Stravinský znal nepříliš velkou oblibu Ćajkovského ve Francii, zahájil v tisku kampaň k "rehabilitaci" tohoto skladatele. Ale nic nepomohlo. Na generální zkoušce v Opeře hudebníci odložili své nástroje a odmítali hrát. "Tato hudba je nedůstojna toho, aby se uváděla v operním svatostánku," sdělili Ďagilevovu dirigentovi.
   Bylo nutné požádat o pomoc ředitele, který hudebníkům vysvětlil, že nemají právo kritizovat představení a zasahovat do repertoáru. Rozhovor trval dlouho, ale nakonec se vše urovnalo.
   Roli Aurory na scéně Opery s velkým úspěchem opět tančila Trefilova, již byl v roli prince Deziré partnerem Vladimirov. Ďagilev i tentokrát udělal v baletu několik změn. Jednou z nich bylo vložení do tanců pohádkových postav tanec Tří Ivanů v krásných košilích a plisovaných kalhotách. Ovšem jakým způsobem mohli být tito tři mužíci pozváni na svatbu Aurory, zůstalo obecenstvu utajeno. I přes svůj skvělý vkus se Ďagilev občas dopustil i takovéhoto "foux pas".
   L. Bakst, který spolupracoval s Ďagilevem, vytvořil Spící krasavici i pro zcela jiný soubor. Jednalo se o pětačtyřicetiminutovou zkrácenou verzi pro soubor Anny Pavlovové, která s ní roku 1916 vystupovala v New Yorku. Po premiéře psaly noviny New York Evenong World, že "překrásnější balet než bylo toto rozkošné a vybrané představení, nikdy dříve New York neviděl. Harmonie barev, stejně tak jako bohatá fantazie, tolik osobitá pro Baksta, stále uchvacuje divákův zrak".
  
   U nás se Spící krasavice objevila jako poslední z Čajkovského baletů. Její premiéra se uskutečnila roku 1924 v Národním divadle v Praze a inscenoval jí Remislav Remislavský. Udržela se na repertoáru tři sezóny a dosáhla 25. představení.
  

10.09.2008 10:17:56
baletoman1

DĚKUJI ZA NÁVŠTĚVU MÝCH STRÁNEK. THANK YOU FOR VISITING MY WEBSITE
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one